Čas uzrál. Emoce se ustálily. Nejde si nevšimnout, že Metallica vydala další album. Marketink jede na plné obrátky a je nepochybné, že se to bude prodávat dobře. Je to však opodstatněné? Skutečně si 72 Seasons zaslouží takovou pozornost? Pokusíme se na to najít odpověď.

Kapelu Metallica není myslím třeba dlouze představovat. Jsou to jednoznačně legendy a nelze jim upřít vliv a dopad na celý žánr. Jenže ty doby už jsou dávno pryč a osobně jsem přesvědčen, že již dlouhá léta žijí hlavně ze zašlé slávy. A krásně to ilustruje poslední deska 72 Seasons.

Pokud jste skalní fanoušek, tak Vám jednoduše asi nikdo nerozmluví, že je novinka nejlepší na světě. Hudba je však o prožitku, emocích a zážitku. Pokud chcete být soudní a objektivní zároveň, je nutno si přiznat, že ani jedno (opět) novinka prostě nepřináší. Zkuste zavřít oči a představit si, že 72 Seasons vydala úplně neznámá sebranka. Stačí zahodit předsudky a soustředit se na to podstatné – hudbu. Odpověď pak přijde vlastně sama.

Úvod 72 Seasons je rozhodně to nejlepší, co Metallica za dlouhá léta vydala. Ruce dolů. První pecka je ale bez zbytečného chození okolo, nejsilnější věc, co lze na novince nalézt. Má to slušnou energii a zuřivé rify. Nejvýrazněji zaúřaduje James Hetfield, který je podle mě ten důvod, proč už to tahle parta dávno nezabalila. Jenže sám to nezachrání. Kdyby i celá deska šlapala jako úvodní skladba, mohlo jít o skutečnou hudební událost. Jenže se to bohužel nestane. 

Další v pořadí je Shadows Follow, které sice chybí úvodní energie. Za to obsahuje parádní rify, které jdou snadno pod kůži a baví mě i vokální linka. Právě toto jsou pilíře celého materiálu, který trvá přes 77 minut a to je zkrátka málo – hodně málo. Třetí věc mě jen míjí, ale musím se zastavit právě teď u jedné věci a to jsou bicí a jejich zvuk. Nejsem kritikem Larse Ulricha. Vážím si toho, co světu hudby dal a to i po skladatelské stránce, která se často opomíjí! Ovšem musím podotknout, že mám skutečně pocit, že se během post-processingu do bicích sahalo a to nejen do zvuku. Například v kousku Screaming Suicide působí kopáky obzvláště umělým dojmem.

Pokud jde o přebal desky nejsem jeho kritikem. Líbí se mi kombinace výrazně žluté s černou.  Vizuální stránka 72 Seasons bije do očí a je patřičně výrazná. Předpokládám, že právě to byl záměr a důvod, proč to vypadá, jak to vypadá. Na druhou stránku to zase není žádná vizuální bomba, ze které bych šel do kolen. Sluší se dodat, že kapela má tým a zázemí o kterém si mnozí mohou nechat leda zdát. Promotéři, obří produkce, marketing… V tom pravém světle žlutá rychle bledne.

Po nějakém čase mi začínají vadit ve skladbách začátky písní, které mají předvídatelnou šablonu. Stejný problém jsem měl už na Hardwired… to Self-Destruct. Pojďme dál. Kousek You must Burn má hodně Black Sabbath nádech, ale neposlouchá se to snadno. Počáteční energie se vytratila úplně a album se začíná natahovat. Poslechnout ho na jeden zátah bude činit při opakovaných posleších mnohým problémy. Někde v polovině desky začínám mít pocit, že klukům dochází dech i nápady a přemýšlím, zda to celé vlastně není úplně zbytečné. Chlapci vykrádají sami sebe a stávají se živoucím meme na sebe sama. V souvislosti s tím se objevuje stále více vtipných odkazů, které na to poukazují.

Současná Metallica je za zenitem

Zatímco například Iron Maiden se daří stárnout s grácií, Metallica působí ve svém snažení úsměvně a opravdu si myslím, že už dávno měli skončit. Sem tam udělat vzpomínkové vystoupení nebo se někteří členové vydat cestou sólové kariery. Jako celek to už ale po hudební stránce smysl nedává. Už v období Death Magnetic jsem měl velké výhrady. Pak však přišlo naprosto famózní a dnes trochu pozapomenuté EP – Beyond Magnetic. 

Čtveřice naprosto perfektních songů, které dodnes považuji za to lepší, co tahle banda vydala. Jde prý o vyřazené písně z alba Death Magnetic, i přesto, že mají odlišný zvuk, znějí mnohem syrověji a autentičtěji. Každopádně doporučuji všem, kteří považují současné album za vynikající, se právě k tomuto materiálu vrátit a porovnat si tu energii, nápady, zvuk…

Zkratka 72 Seasons má k dobrému albu skutečně daleko. A jak víme dobré je za 3. Jako celek je deska alespoň ucelenější než Hardwired… to Self-Destruct a celkově vyznívá lépe.

Někomu to možná stačí a naskočí na ten vlak velkého marketinku a všeho okolo, ale v hudebním světě zásadní, či nějak hlubokou díru deska myslím nezanechá. To však ukáže především čas. V hodnocení jsem byl tvrdší. S přihlédnutím k okolnostem okolo. Pokud se tedy teď vrátím na začátek a otevřu po poslechu oči v domnění, že právě dohrála kapela z Horní dolní, tak mávnu rukou a deska prosviští okolo bez většího zájmu. Tolik k nové Metallice.

Hodnocení: 2/6

Název: Metallica
Album: 72 Seasons
Label: Blackened
Žánr: Metallica
Datum vydání: 14. dubna 2023

00:77:14

1. 72 Seasons
2. Shadows Follow
3. Screaming Suicide
4. Sleepwalk My Life Away
5. You Must Burn!
6. Lux Æterna
7. Crown of Barbed Wire
8. Chasing Light
9. If Darkness Had a Son
10. Too Far Gone?
11. Room of Mirrors
12. Inamorata

Sestava: James Hetfield – kytara, zpěv, Lars Ulrich – bicí, Kirk Hammett – kytara, Robert Trujillo – basa