Kapela Demon se vrací z nostalgického podsvětí a do světa vypouští další desku, kterou slaví již 45 let své existence.
Už před lety jsem byl posedlý Demonem. Zejména progresivní album British Standard Approved z roku 1985 u mě zabodovalo. Koncepční album věnované zkáze Titaniku však bylo úplně jiné, než s čím přišli tito Angličané na svém debutovém albu Night Of The Demon a následného The Unexpected Guest plné zlověstných textů. Přesto mi v paměti zůstali a jejich diskografii jsem objevoval postupně a musím říci, že dodnes nechápu, proč hráli vždy jen druhé housle. Mainstream sledovali vždy jen zpovzdálí. Řekl bych, že za to může zejména ta neskutečná rozmanitost.
Demon se řadí do nové vlny britského heavy metalu, ale to není úplně přesné. Za svou dlouhou kariéru již vyzkoušeli mnoho stylů. Lze najít vyloženě rockově laděné věci, ale i ty psychadelické ve stylu Pink Floyd, ale i tvrdší metalové a nebo naopak pop rockové věci. A když tak nad tím přemýšlím, jen těžko bych hledal jinou, tak do široka rozkročenou kapelu, jako je právě Demon. Své posluchače si přitom dobře hýčkají a okolo uskupení se vytvořil malý kult. Je to nesporně klenot hudebních archívů, byť stále aktivní.
Na labelu Frontiers Music vyšla jejich novinka Invincible po dlouhých osmi letech od Cemetery Junction a kapela jasně ukazuje, že má pořád, co říci. Moderní rocková deska, která má však hluboké kořeny v historii. Po krátkém úvodu se na nás valí příjemná a chytlavá In My Blood. Věřím, že mnozí Demonem nepolíbení budou hledat, cože je to za velkou kapelu?
Zejména klávesy připomenou Deep Purple nebo ranější období Demon. Jízda však pokračuje a hned další Face the Master dává vzpomenout na progresivnější období. Sbory a silný refrén. A naprosto skvělá práce kytar. Skutečná pecka a už teď je jasné, že se dlouhé čekání vyplatilo. Kapela si dala záležet na produkci a písně znějí hutně a autenticky. Hlas frontmana a zakládajícího člena Dava Hilla neztratil nic ze své naléhavosti a je nadále poznávacím znakem. Je dostatečně výrazný, aby si ho člověk nespletl. Předvádí, že pořád umí a je ve skvělé formě.
Současné album je mostem mezi minulostí a přítomností. Ze všeho lze cítit radost z hraní a to je myslím klíčové. Není to album na sílu, ale jak je u Demon zvykem pravděpodobně prostě zapadne, i když své posluchače si určitě najde, do mainstreamu ho to zkrátka nevystřelý. Přitom je to chytlavé a pro mě osobně je to zatím rocková deska roku, ale přiznám se, že mám pro Davea Hilla a jeho kumpány slabost.
Je zde celkem 12 písní rekapitulující 45 let dlouhou cestu. Najdeme zde odraz asi každého období, kterým si Demon prošel. Což z Invincible dělá desku mnoha tváří. Celek je ale díky tomu pestrý a dokáže zhruba hodinku udržet posluchače v pozornosti. Někdy až pompézně znějící ve stylu Led Zeppelin, jako v kousku Hole In The Sky ukazuje na skvělý rukopis a cit napsat dobrou píseň.
Výplň zde nečekejte. Každá věc má své místo a nemůžu říci, že by tu bylo něco jen do počtu. Popová poloha i ambice se naplno projeví v Rise Up. Toto je jedno z nejlepších alb, které Demon doposud nahrál. Skvěle ctí kořeny a přitom zní moderně a energicky. Ani ke konci desky nedochází dech. Titulní Invincible je dramatická pocta Diovi a v podobném stylu pokračuje i následující epická Cradle to the Grave. V závěru dojde i na Space rock. Celé to zdobí povedený až mysticky laděný obal.
Invincible je melodická, rockově metalová cesta, která je pro široké publikum. Má sílu a věřím, že i zesnulý kytarista Mal Spooner, jehož duch se nad kapelou stále vznáší, by měl z této desky skutečnou radost…
Hodnocení: 5/6
Datum vydání: 17. května 2024
00:58:49
1. Intro
2. In My Blood
3. Face The Master
4. Ghost From The Past
5. Beyond The Darkside
6. Hole In The Sky
7. Break The Spell
8. Rise Up
9. Invincible
10. Cradle To The Grave
11. Breaking The Silence
12. Forever Seventeen
Sestava: Dave Hill – zpěv, Karl Waye – klávesy, Neil Ogden – bicí, doprovodný zpěv, David Cotterill – kytara, doprovodný zpěv, Paul Hume – kytara, doprovodný zpěv, Paul „Fasker“ Johnson – basa, doprovodný zpěv