Night Verses je zajímavé uskupení, které hraje především instrumentální hudbu. Zdaleka nejde o žádné nováčky, ale ostřílené muzikanty. Nebudu přehánět, když napíšu, že bubeník Aric Improta je jeden z nejlepších současných bubeníku a určitě bych ho zařadil do žebříčku top deseti bubeníku světa. Opravdu a bez přehánění a právě tato deska nechť mi dá za pravdu. Jeho hra je natolik nápaditá a inovativní, že tvoří základ všeho, co se na desce děje. Okolo bicích pak vnikají všechny ty zvukomalby.

Tím nechci říct, že zbytek kapely je něco podřadného, naopak. Držet totiž krok s Arickem nebude nic jednoduchého. Přesto si i zbytek kapely dokáže uzmout kus prostoru pro sebe a je to jednoznačně dobře. Kapela vznikla okolo roku 2012, kdy zároveň vydala první EP: Out of the Sky. Tehdy ještě se zpěvákem z The Sleeping Douglasem Robinsonem. Materiál se dočkal uznání. Celek zněl tehdy jako progresivní verze metalcoru nebo podobných odnoží. Následující deska Lift Your Existence byla považována za jedno z nejlepších alb svého žánru v roce 2013 a kapela si dále budovala renomé. Osobně se mi však tato éra nelíbí a může za to paradoxně právě zpěv. Kapelu bych asi přirovnal tehdy k Protest The Hero, ale i z této škatulky nakonec trio uteklo k více progové poloze, která se naplno projevila na výborné desce From the Gallery of Sleep.

A v podstatě v této poloze pokračují Night Verses i na Every Sound Has A Color In The Valley of Night. Dílko je rozděleno na dvě části s tím, že ta první vyšla už v roce 2023 a druhá tento rok. Nakonec se vše spojilo dohromady v jedno album, i když původní záměr byl asi jiný, ale o tom až později. Recenzi si ale tedy rozdělíme spravedlivě na dvě části.

Part I.

První part má celkem sedm skladeb, které otevírá živelná 8 Gates Of Pleasure. Takto nějak si asi představuji moderní tvář metalu. Djentově pojatá basová linka s melodickou kytarou mezi sebou soupeří a motivy se prolínají v popředí dominuje nezaměnitelná rytmika Aricka, který je v životní formě. Mimochodem pokud čekáte, že sedí za nijakou monstr sestavou bubnů, tak opak je pravdou. Bicí souprava je minimalistická obsahuje ovšem celou řadu vychytávek jako jsou elektrické pady a další moderní serepetičky. Z celku pak Aric prostě ždíme, co se dá a věřte, že jen poslechem ani nepoznáte, že daná věc je hraná vlastně na bicí. Nejlépe je to vidět na videích, kdy se jeden nestačí divit. Toto je prostě moderní učebnice na bicí nástroje.

Druhá skladba Arrival pokračuje v živelnosti a ještě naopak přidává v tempu i rychlosti, ale dochází i na jemnější vyhrávky. Trocha vydechnutí přijde z další promyšlenou Rose Wire, kde slyším odkaz System of A Down, hlavně tedy z basové linky. Je to příjemná post rockem načichlá věc. Celkově začínají být skladby spletitější. Trochu jako labyrint a záchytných bodů pro návrat moc není. Nicméně je to strašně příjemná hudební záležitost. Po prvních minutách poslechu snadno zjistíte, že slova někdy nejsou nutná. Tedy alespoň ke mně po půl roce sezení u první cca půlhodinky alba promlouvá technická instrumentace Night Verses hlasitěji než slova. Není to ale typicky poslechové album. Na to je až příliš dynamické. Nicméně je tu pořád onen tajemstvím opředený pocit z každé věci, který nutí k zamyšlení a člověk prostě přemýšlí o té propracovanosti a specifické atmosféře, kterou těchto sedm věcí vytváří.

Nejrůznějšími krabičkami vybavení spoluhráči Arica velmi efektivně krouží okolo rytmiky a vytváří kolorit moderní progresivní formy instrumentálního metalu. Promiňte mi ta superlativa, ale zde jsou zcela na místě. Trio muzikantů hraje jako celý ansámbl. Reilly Herrera je úderný hráč, ale překvapí i v jazzových pasážích. Nicméně je jeho čtyřstrunka vždy krásně čitelná. Někdy pohladí a jinde zakope pod zem. Nick DePirroto bude zase velký fanoušek kytarových efektů, které chytře dokáže zakomponovat do své hry. Díky tomu celek nezní jednotvárně. Někdy je to více post, někdy více jazz a jindy zase třeba již zmiňovaný djent. Do své hry vkládá i klasickou hru a tak jsou ke slyšení třeba vlivy flamenca.

Ostatně symbolika je důležitou složkou celé desky. Na tyto věci si potrpí zejména Aric, který sám na svých bicích používá vlastní složité geometrické symboly. Podle návodu v bookletu desky jde v tomto případě o Atlas zvuků. Každá píseň je věnována specifické lokaci, situace, věci, pocitu atd. Celek pak reprezentuje mnohacípá hvězda, která vlastně propojuje obě části desky hezky dohromady. Nicméně zůstaňme ještě u první části. V Love In A Liminal Space se člověk snad ztratí a stejně tak v závěrečné Séance ve které hostuje baskytarista Justin Chancellor z legendárních Tool a je to slyšet. Jeho styl je snadno rozeznatelný a ke stylu Night Verses se hodí též. Zanechává za sebou však zvláštní pocit a nechává doznít a vstřebat hudební pouť, která se právě udála. Moc se mi první část i po tom cca roce, co jí poslouchám líbí a podle mě měla prostě vyjít samostatně. Možná bych přidal i některé další věci z Partu II, aby se zaplnila stopáž 45 minut a později vysvětlím proč.

Hodnocení: 6/6

Part II

Druhá část obsahuje více hostu a dojde i na zpěv. Je tedy více experimentální a rozmanitější nicméně díky tomu působí roztěkaně a neuceleně. Hned úvodní dvě skladby volně navazují na první část a klidně mohly být jeho součástí. Plague Dancer se vrací na začátek a je silným kontrastem k vyklidněné Séance. Následující mystická Åska nás přenese na dálný východ. Celé album je vlastně protkané dálnovýchodními rytmy, což vytváří zajímavý kolorit. Někdy je to patrné méně a někdy naopak více, jako právě v kousku Åska ve kterém hostuje muzikant Author & Punisher neboli Tristan Shone, který sám tvoří industriální hudbu. První velkou změnou je Glitching Prism, která jasně ukazuje, že Night Verses prostě lépe fungují beze slov. Není to špatná skladba nicméně do celku nezapadá a je vlastně rušivým elementem. Za mikrofonem hostuje Brandon Boyd z Incubus a s klidem říkám, že bych se bez ní na desce obešel.

Hůře se totiž vrací do nálady celého díla, jak skvěle demonstruje následující Desire To Feel Nothing, která působí díky tomu nezajímavě. Přitom jde asi o nejprogresivnější a celkově o nejvíce experimentální věc na Every Sound Has A Color In The Valley of Night. To až následující skladba Crystal X je bohužel asi nejméně zajímavá píseň na desce a je to další věc, bez které bych se asi zcela obešel. Právě díky tomu je Part II mnohem méně zajímavý než první část a chuť nespraví ani druhý zpívaný kousek Slow Dose, který se však už povedl o poznání lépe než tomu bylo v prvním případě. Hudebně umírněná post rocková věc s elektronikou a hlas Anthonyho Greena z Circa Survive překvapí svou polohou. Brnká se tu na strunu připomínající Sigur Rós. Nicméně to do celku prostě nezapadá dobře. Už nám tedy zbývá zmínit jen závěrečnou Phoenix V: Invocation, která se snaží o návrat a to nejen na začátek, ale až k albu From the Gallery of Sleep, kde navazuje na skvělou Phoenix IV: Levitation, ale podaří se to až v druhé půlce skladby. Z druhé části jsou trochu rozčarovaný. Není to špatný materiál, ale nedosahuje kvalit nastoleným v prvním dílu. Jsem přesvědčen, že by si Night Verse měli nechat zpívané kousky do bonusů a různých edicí svých desek, protože v instrumentálních věcech to vše dává největší smysl. Neříkám, že to tak bude vždy, ale momentálně to tak je. Album tak funguje spíše jako dvě oddělené části než celek a proto i dvojité hodnocení. Přesto všechno jsou pro mě Night Verses jedno z nejzajímavějších metalových uskupení současnosti a v instrumentálním odvětví po boku s Russian Circle hrají první ligu. První část je asi vůbec nejlepší rockové instrumentální album roku 2023.

Hodnocení: 4/6

Interpret: Night Verses
Album: Every Sound Has A Color In The Valley of Night
Label: Equal Vision Records
Žánr: Instrumentální prog metal
00:60:05

Datum vydání: 15. března 2024

Part I:

1. 8 Gates Of Pleasure
2. Arrival
3. Rose Wire
4. Karma Wheel
5. Love In A Liminal Space
6. Bound To You
7. Séance feat. Justin Chancellor

Part II:

1. Plague Dancer
2. Åska feat. Author & Punisher
3. Glitching Prisms feat. Brandon Boyd
4. Desire To Feel Nothing
5. Crystal X
6. Slow Dose feat. Anthony Green
7. Phoenix V: Invocation

Sestava: Nick DePirro – kytary, Reilly Herrera – baskytara, Aric Improta – bicí, Brandon Boyd, Anthony Green – zpěv (hosté)