Velká hudební událost, říká se? Návrat starých časů a pohledy zpět. Progres opět někoho zajímá, ale to podstatné je, že po dlouhých třinácti letech se do Dream Theater vrací Mike Portnoy, který kdysi s pocitem umělecké vyčpělosti řady svého chlebodárce opustil. Čekal, že si chlapci budou chtít odpočinout spolu s ním, ale ne, pokračovali bez něho a hroby se vykopaly. Nicméně žádná jáma není dost hluboká, aby nešla zase zakopat…

Tehdy se rozeběhl poměrně sledovaný hon na nového bubeníka a kapela si nakonec vybrala zvíře v podobě Mike Manginiho. Jehož styl vám buď sedí a nebo ne. Osobně se řadím do druhé skupiny a tudíž éra Dream Theater s ním se mi nelíbila tolik a nebojím se to napsat. Zkoušel jsem to a k materiálu se vracel i po letech a prostě to nefungovalo. Mangini je na mě zkrátka příliš strojoví a předvídatelný. Je neskutečné, co dokáže zahrát, ale mě to prostě nebaví poslouchat. U kapel typu Dream Theater je navíc mnohem důležitější ukázat emoce a lidskou tvář, protože ve finále to může být prostě jen umělecká onanie a exhibice. S čímž jsem začínal mít problém od alba Octavarium. Bez většího zájmu a nadšení mě nechala i deska Black Clouds a Silver Lines a to byla ještě éra Portnoye. Bylo jasné, že kapela měla nějaký problém. Hlavně dostat právě emoce do svých not byl stále větší problém a pauzu jsem vnímal jako celkem reálné vyústění, a myslím, že by tenkrát skutečně prospěla všem.

Je škoda, že kluci bez Majka příležitost nevyužili a pokračovali dál. Nicméně své fanoušky si to našlo a koncerty měly také své publikum, což jen ukazuje, jak názory na stejnou věc mohou být ve skutečnosti odlišné. Už tehdy jsem tipoval, že se jednou Mike vrátí. Jen prostě nebylo jisté kdy. Sám za tu dobu zvládl několik projektu ze kterých bych vyzdvihl hlavně skvělé Flying Colors a jejich první dvě desky. Každý si však přál ve skutečnosti návrat k domovské kapele a to se nakonec i stalo.

Pravdou je, že 13 let je dlouhá doba a je to znát i na umělcích. Nicméně titulky po vydání a flow okolo vypadaly spíše na to, že je novinka přelomové dílo. První singl Night Terror vlastně prozradil všechno podstatné, aniž bych to tehdy tušil. Temnější atmosféra a přítomnost Majka je ihned patrná. Celková chemie prostě funguje lépe. Mangini je sice perfekcionista, ale podle mě byl jen nájemný hráč. Tedy odvedl svou práci a tím to haslo. John Petrucci si mnohem více rozumí s brejky Portnoye a lépe na sebe hudebně reagují. Nechť je Majkovo návrat hlavně důkazem, jak moc důležitý je v kapele bubeník a jeho přínos.

Sólová část je bezchybná a výměna kláves a kytary, kterou přesekává rytmická sekce je po tolika letech opět pohlazením na duši. V tento moment jsem si řekl Dream Theater jsou zpět. Přesně toto jsme přeci všichni chtěli zase slyšet. Jenže na zadek jsem se úplně neposadil a přemýšlel jsem v čem je ten problém. U mně? A až opakovaný poslech celé desky mi dal odpověď –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ není. Je to určitě nejlepší album Dream Theater od dob Octavaria, ale rozhodně to není zase žádné převratné dílo. V diskografii mají mnohem silnější věci. Opět jsem přemýšlel zda to mám vůbec takto soudit a odpověděl jsem si, že jednoznačně ano. Skladby na Parasomnia jsou dobré, ale ne fantastické. Neustále jsem měl pocit, že toto už jsem někde slyšel, jako u A Broken Man, kde jsou ozvěny písně Home. Teprve čtvrtá věc Dead Asleep přinesla změnu. Poprvé slyším pokus zkusit něco nového.

Je to hutné a nezvykle temné. Trvá déle než tři minuty než se ozve hlas Jamese LaBrie. Skladba vlastně není ani tak progresivní a jde o přímočařejší kousek. Nástrojová exhibice nechybí, ale odehraje se až v závěru. Celé mi to připomnělo Tenacious D a to hlavně v hlavním rifu. Wow moment ale opět nečekejte.

Propracovaný je obal a kontinuita, která je pro kapelu tak typická. Skvěle je vystižena ona temná atmosféra. Zvukově to jsou klasičtí Dream Theater. Skvěle nazvučené sekce jednotlivých nástrojů a vyvážená produkce. Je to jistota a to jak zvukově, tak hudebně.

Po celkové úvaze je toto album výběrem z celé éry kapely s Majkem za bubny, ale na konci ve vás mnoho nezůstane. Člověk si řekne, že si to poslechne ještě jednou, ale vracet se mu k tomu úplně nechce. Osobně toto dílo zatím do své sbírky nezařadím, ale chápu to nadšení okolo a vlastně tu potřebu si vnutit, jak moc je to zase dobré. Ano, návrat zakládajícího člena je jistě super a pro všechny fanoušky dlouho očekávaná událost, ale lhát si nemá cenu. Parasomnia je průměrným albem, leč by si mnozí přáli, aby jím nebylo.

Čekat něco zásadnějšího už asi nejde, ale celkově by mi stačilo kdyby to bylo alespoň více zábavnější. Tak třeba příště.

Hodnocení: 4/6

Interpret: Dream Theater
Album: Parasomnia
Label: Inside Out Music
Žánr: Progresivní metal

00:60:11

1. In The Arms Of Morpheus
2. Night Terror
3. A Broken Man
4. Dead Asleep
5. Midnight Messiah
6. Are We Dreaming?
7. Bend The Clock
8. The Shadow Man Incident

Datum vydání: 2. února 2025

Sestava: James LaBrie – zpěv
John Petrucci – kytara
John Myung – basa
Jordan Rudess – klávesy
Mike Portnoy – bicí