Není asi žádným tajemstvím, že Austrálie je velmi bohatou studnicí zajímavých hudebních partiček. Jména jako Twelve Foot Ninja, Voyager, Karnivool nebo Cog určitě postaví slechy každého fandy tvrdší, avšak chytré muziky. A do stejného ranku patří také Caligula’s Horse. Letos vydala tato kapela své šesté album nazvané “Charcoal Grace”. A deska je to natolik povedená, že jsme se rozhodli udělat něco speciálního – skupinovou recenzi. De facto je to rozhovor na dálku prostřednictvím sdíleného dokumentu. Tak nám držte palce, jsme sami zvědaví, co se z tohoto přístupu vyklube.

/vai/
Na Caligula’s Horse jsem narazil v době téměř neomezených časových možností za časů covidu. První, co jsem od nich slyšel, byla úžasná skladba “Graves” z alba “In Contact” a okamžitě jsem se chytil drápkem. Zajímavé spojení tvrdších a “soft” momentů, nosné melodie… Jediné, na co jsem si musel zvykat, byl občas až příliš falsetový zpěv frontmana a zakladatele Jima Greye. Na druhou stranu mě ale okamžitě okouzlil tón a invence sólového kytaristy Sama Vallena. A moc se mi líbilo, že se CG nebáli experimentovat – například “Inertia and the Weapon of the Wall” je jen dramatický monolog s občasným echem, na který naprosto famózně navazuje další skladba “The Cannon’s Mouth”. Zkrátka In Contact mě chytlo a nepustilo, a od té doby kapelu sleduju pravidelně. Jak jsi to měl Ty?

/Karlos/
V zásadě úplně jinak (smích)! Že tahle banda existuje, jsem zjistil díky tobě. Stačilo si poslechnout první dvě skladby poslední desky a bylo mi hned jasné, proč se ti tolik líbí. Výrazná a nápaditá kytara bylo to, co upoutalo mou pozornost v první řadě. Chytré vyhrávky a nápaditá sóla, jaké jsem už dlouho neslyšel. Paradoxně mi Caligula’s Horse vůbec nezní australsky, ale naopak evropsky. Pokud bych měl srovnávat, napadají mě Leprous, se kterými Caligula’s Horse sdílejí nejen podobně laděného zpěváka. Mnohdy jsem si během poslechu této desky na ně vzpomněl.

Je toho ale mnohem víc. Někdy se hudba stočí natolik, že zasněná kytara připomene i Pink Floyd. Jako třeba v kousku Sails. Respektive Davida Gilmoura, ale nikdy to není klišé nebo revival. A slyšet jsou třeba i vlivy velikánů Dream Theater. Je to zkrátka pestrá deska, které má ale i své neduhy, jak už jsi sám naznačil. K tomu se ale myslím ještě dostaneme. Co naopak vidíš jako největší pozitiva téhle nahrávky?

/Vai/
Podle mě je asi největším pozitivem téhle fošny fakt že chlapci z CG tady dále rozvíjejí svůj typický styl, aniž by vykrádali sami sebe. Je taky skvělé slyšet, jak se kytarista Sam Vallen vyvíjí. Onehdá jsem si pouštěl první album CG a ten posun je tam velmi znatelný.

Jedním z největších taháků jsou podle mě riffy a melodie, které jsou jednoduše krásné. Například parádní arpeggiový kytarový otevírák u “The Stormchaser” nebo třeba úvod do poslední písničky alba “Mute”, u kterého jsem zůstal stát s otevřenou pusou – už jen toto stojí za to, aby si člověk Charcoal Grace minimálně jednou vyslechl.

Samozřejmě se i tady najdou místečka, kde by bylo možná lepší jisté pasáže vynechat nebo zkrátit. A již zmiňovaný falsetový zpěv Jima Greye může také pravověrné metalisty odradit. Podle mě by to ale byla chyba, protože tahle partička se vymyká škatulkám a na své si tady přijdou jak milovníci tvrdší muziky, tak jazzu, alternativy a dalších žánrů.

Osobě mi celá deska malinko splývá, což ale není na škodu. Při tak velké členitosti mi vůbec nevadí, že nejsem schopen si na první dobrou zapamatovat názvy písniček (koneckonců u mých milovaných Wilderun to mám podobně). Co soudíš ohledně invence CG na albu Charcoal Grace Ty?

/Karlos/
Invence říkáš? No opět se musím vrátit ke kytaře, protože tu vidím zkrátka jako největší přínos a při poslechu vždy čekám až zase dostane prostor a naštěstí ho tu má dost. Ony výlety, kdy si jen tak poletuje, aby se postupně rozvíjela. To mě fakt baví a vnímám to jako největší plus CG.

Když už jsi nakousl ony drobnosti, tak za mě je to někdy až přílišné utápění v melancholii. Deska má více jak hodinu a někdy je těch emocí moc. Z velké části má na tom podíl i tebou zmiňovaná barva hlasu Jima. Naštěstí se sem tam přitvrdí nebo se změní nálada. A když nad tím tak přemýšlím, tak emoce je to, co tuhle desku definuje od začátku do konce. Co myslíš ty?

/Vai/
Mně právě ta přiznaná melancholie nepřijde přehnaná. Stejně jako třeba u většiny tvorby Leprous je nálada na Charcoal Grace temná. I podle kapely samotné je tohle album to nejtemnější, jaké kdy vyprodukovali.

Rozhodně ale nemám pocit, že by byla ona melancholie klišovitá nebo přepjatá. A najdou se i světlé momenty. Celkově ale album připomíná meandry říčky v tmavém stínu ponurých lesů s občasným paprskem slunce, který ozáří na okamžik hladinu. Myslím, že se vyplatí hudbu tohoto druhu poslouchat večer s vypnutými světly a pořádně nahlas, aby vynikly všechny dynamické kontrasty (sorry za ta světla a hlasitost, vypůjčil jsem si disclaimer z alba “Brave” skupiny Marillion ).

Která skladba z Charcoal Grace se podle Tebe nejvíce vyvedla?

/Karlos/

S tou temnotou naprosto souhlasím a souzním. Ostatně doba je též temná a tohle se do ní dokonale hodí. Každý kdo má rád složitější odnože metalu nebo zákoutí progresivního rocku bude z Charcoal Grace nadšen. Mimochodem chválil jsem tu kytary na albu, ale dobré výkony podávají i ostatní hráči. Bicí jsou tu produkčně malinko utopené, ale když dostanou prostor (což není moc často), tak to stojí za to. Josh Griffin rozhodně bušit umí. Také aranžmá jsou skvělá, někdy až orchestrální. Za to klobouk dolů.

Teď konečně k tvé otázce. Album se mi poslouchalo dobře jako celek a vlastně je to jako jednu hodinu dlouhá skladba. To určitě není na škodu. Pokud bych měl jmenovat, tak asi závěrečná a rozmáchlá Mute nemá chybu. Je to sice nejdelší skladba na albu, ale zároveň nejpestřejší s příslibem do budoucna.

Nicméně pojďme si to hezky shrnout. Je to moderní a krásně zahraný prog metal, který je podle mě i do jisté míry inovativní, protože spojuje to staré s novým. Své posluchače si to jistě najde, ale nebudou to mít jednoduché, protože je třeba být pozorný. Odměnou je však solidní deska, která nemá sice extra hitové ambice, zato těch uměleckých je tu až až. Takže se nebojím dát zcela zasloužených pět bodů z šesti a moc se těším na další počin. Celkem jsem zvědav, jakou známku zvolíš ty (smích).

Hodnocení: 5 / 6

/Vai/
Řekl bych, že s Tvým hodnocením nelze nesouhlasit. Shrnul jsi to naprosto skvěle. Tahle muzika je pro ty, kteří chtějí objevovat a současně nemusejí za každou cenu poslouchat avantgardu bez melodie. CG nabízejí lehce učesanou variantu progresivní muziky, což vůbec není míněno ve zlém. Pokud chci vyloženě aktivně objevovat bez kompromisů, kdykoli si můžu pustit třeba Stravinského, Schönberga nebo Janáčka, ale když se prostě chci nechat unášet tokem chytře vymyšlené hudby a cestou se kochat zajímavými a nečekanými zákoutími, tohle je přesně to pravé ořechové.

Ohledně skladby – budu trochu lišácký, podle mě je nejlepší skladnou alba suita Charcoal Grace, která posluchači ve svých čtyřech aktech nabízí přes dvacet minut rozmanitosti, dynamiky, pohlazení i agrese. A kytarové sólo ke konci části “A World Without” je podle mě adeptem na sólo roku. Za mě 5,5 ze šesti a už teď jedno z nej letošních alb!

Hodnocení: 5,5 / 6

Interpret: Caligula’s Horse
Album: Charcoal Grace
Label: Inside Out Music
Žánr: Progresivní metal

Datum vydání: 3. března 2024

01:01:57

1. The World Breathes With Me
2. Golem
3. Charcoal Grace I: Prey
4. Charcoal Grace Ii: a World Without
5. Charcoal Grace Iii: Vigil
6. Charcoal Grace Iv: Give Me Hell
7. Sails
8. The Stormchaser

Sesatava: Jim Grey – zpěv, Sam Vallen – kytara, Dale Prinsse – basa, Josh Griffin – bicí