Kapelu Frost* považuji za jedno z nejlépe ukrytých britských hudebních tajemství. Progrockový spolek, který kolem sebe shromáždil klávesista Jem Godfrey, na sebe upozornil již svým prvním počinem „Milliontown“. Album vyšlo v roce 2006 a hned úvodní skladba Hyperventilate nechávala tušit, jak ohromný potenciál se v kapele skrývá. Na dalších albech se tento příslib partičce Frost* dařilo s větším či menším úspěchem naplňovat.
V roce 2021, dva roky po fanoušky i kritikou relativně vlažně přijatém EP „Others“, se Frost* vrátili na scénu s velmi slyšitelným třeskem. Oním třeskem je album „Day and Age“, hudební nálož, jež fanoušky progresivního rocku nemůže nechat na pochybách, že Frost* se přes jisté výkyvy v kvalitě tvorby vyplatí pečlivě sledovat. Vezměme to však popořádku.
Co se týče alba jako takového, drtivou většinu práce zde odvedlo kreativní duo Jem Godfrey-John Mitchell. Pánové se na podzim 2019 na týden přesunuli do Cornwallu, aby mohli nerušeně skládat a komponovat. Do civilizace se vrátili s kolekcí osmi písní, jejichž tématem je odcizení a izolace způsobená technologií a strachem ze sebe sama a z ostatních.
Už úvodní skladba, jež je zároveň skladnou titulní, je náznakem toho, že tato hudební cesta nebude tak úplně standardní. Po krátkém mluveném intru z úst malé holčičky (na jehož konci si musel při prvním poslechu autor sbírat obočí ze stropu) následuje úvodní napjatá pasáž přecházející do podivně odlehčeného, současně však rafinovaného riffu, který zůstane v hlavě zadřen velmi hluboko. Skladba pak, jak je dobrým zvykem v progrockových končinách, meandruje mezi tématy, náladami a kontrasty. Prostě přesně to, co potěší ucho fandy tohoto typu hudby, navíc velmi šikovně poskládané a do značné míry neotřelé (minimálně z pohledu pisatele těchto řádků).
Některé skladby jsou relativně přímočaré a lehce generické, například „Island Life“ coby svébytný protest proti mašinérii establishmentu nebo třeba posmutnělá a melancholická „Skywards“, jinde se zase dočkáme překvapivých experimentů. Z tohoto hlediska vyniká track „The Boy Who Stood Still“. Téměř celou skladbou prolíná mluvené slovo Johna Mitchella, jenž vypráví fantaskní příběh o chlapci, který dokáže díky své naprosté nehybnosti zmizet lidem z očí a existovat tak uprostřed davu nepozorován. Jednoduchý ostinátní rytmus se postupně rozvine do nápaditých figur, ve kterých lze rozeznat názvuky funku a disca. Pro autora se jedná o jeden z vrcholů alba. V předposlední skladbě „Kill the Orchestra“ zazní repetice motivu úvodní písně a uzavře tak pomyslný kruh. Tento trik nahrávce dodává příchuť celistvosti a dokončenosti. Závěrečná „Repeat to Fade“ je pak emocionálním klimaxem a důstojným závěrem desky.
Na margo hudby i textů je nutno podotknout, že Jem Godfrey má jedno obrovské štěstí. To štěstí se jmenuje John Mitchell. Multiinstrumentalista, zpěvák a protřelý producent je zřejmě nevyčerpatelnou studnou hudební invence a jeho zajímavou vlastností je to, že téměř vše, na co sáhne, se obrazně řečeno promění ve zlato. Jeho vliv na podobu alba je znatelný a nelze si nevšimnout podobnosti s Mitchellovým sólovým projektem „Lonely Robot“ (ten rozhodně doporučuji k poslechu taktéž), což je rozhodně kompliment. Mitchell dokáže přivést na svět chytlavá a melodická témata, která však nepostrádají sexappeal i pro milovníky spletitých progresivních zákrut.
Když už jsme u personálního složení, krom Jema Godfreyho a Johna Mitchella při nahrávání figuroval další člen sestavy, baskytarista Nathan King (ano, je to skutečně bratr veleznámého basového virtuóza Marka Kinga z kapely Level42). Oproti předchozím albům je složení skupiny chudší o bubeníka Craiga Blundella, jehož odchod byl vynucen problémy s kolizemi termínů, nicméně podle posledních zpráv by se měl ke kapele opět připojit na nadcházejícím turné. Na jeho sesli ve studiu krom jiných usedl také bubenický gigant Pat Mastelotto.
Produkce je pod taktovkou kapelníka velmi povedená, v tomto ohledu je interesantní srovnání již zmíněné skladby Hyperventilate z debutového alba skupiny, kde se právě mix a produkce lehce nepovedly a skvělé dílko skleply o poschodí níže, než by mu příslušelo. Day and Age je naproti tomu vycizelovaným produktem, kde veškeré úrovně jsou přesně tam, kde mají být a celek je poslechově velmi příjemný a současně dostatečně dynamický.
Přes občasná malinká zaváhání je album „Day and Age“ od prvních slov oné holčičky v úvodu až po překvapení utopené ve statickém šumu v poslední sekundě nahrávky (schválně, kdo si desku doposlechl skutečně až do konce?) velmi vydařenou jízdou v progresivně-rockové krajině, kdy nikdy není zcela jasné, co bude následovat v další minutě. A přesně tak to máme rádi. 🙂
Hodnocení: 5/6
Kapela: Frost*
Album: Day and Age
Label: InsideOut
Žánr: Progresivní rock
53:16
Datum vydání: 14. května 2021
Day and Age
Terrestrial
Waiting for the Lie
The Boy Who Stood Still
Island Life
Skywards
Kill the Orchestra
Repeat to Fade
Sestava: Jem Godfrey (klávesy, zpěv, produkce); John Mitchell (kytara, zpěv); Nathan King (basová kytara); Pat Mastelotto (bicí ve skladbách Skywards, Repeat to Fade); Kaz Rodriguez (bicí ve skladbách Day and Age, The Boy Who Stood Still, Island Life); Darby Todd (bicí ve skladbách Terrestrial, Waiting for the Lie, Kill the Orchestra)