Říkalo se, a není tomu tak dávno, že black metal je mrtvý žánr. Nemyslel jsem si to tehdy a nemyslím si to ani teď. Tato odnož extrémní hudby prošla v posledních letech asi vůbec největší katarzí ze všech pod a sub žánrů tvrdé hudby. Gaerea je toho jasným příkladem.
Přiznám se, že album Mirage je mým úplně prvním setkáním s touto kapelou. Nemohu tedy desku porovnávat s předchozím materiálem. Co mě překvapilo ze všeho nejvíce je intenzita, kterou kapela svůj materiál prezentuje. Všudy přítomná naléhavost, která se dere napovrch hlavně prostřednictvím hlasu Guilhermea Henriquesa. Podle jména lze poznat, že sebranka nepochází z žádné bašty metalu, ale překvapivě z Portugalska, a ať jsem se snažil sebe víc z hlavy jsem si nevzpomněl na žádnou jinou black metalovou bandu z této země. Musel bych googlit a to mi nepřišlo fér.
Album se rozjíždí pomaleji post metalovým vybrnkáváním, které netrvá dlouho a mašinérie se rozjede. Kousek Memoir mě dokázal vtáhnout, ale ten pravý zájem jsem začal mít až od Salve. Gaerea tvoří něco jiného. Opředeného tajemstvím. Není to lehce přístupné, ale to je většina kapel tohoto žánru. Hudba na Mirage není vůbec předvídatelná a při poslechu se člověk těší kam ho zavedou další noty. Kytara se utápí často v pozadí a melodie je třeba hledat. Podobně jako třeba u Panzerfaust, kteří letos vydali výborné pokračování své tetralogie. Obě kapely jsem si oblíbil a považuji je nyní za to lepší, co současná scéna blacku nabízí!
Zpět ale k Mirage. První odpočinek přichází v úvodu čtvrté Arson. Krátký nádech na další intenzivní rubačku. Vrstvené kytary a intenzivní řev, který rezonuje tak, že máte pocit, že jeho majitel musí být v pěkné „prdely“. Přenos emocí par excellence. Gaerea se nesnaží o technicky promakané kudrlinky. Jejich hudba je vesměs přímočará, ale nechybí atmosféra a jiné přísady, zahalené závojem temnoty. Má největší chvála, ale putuje ke zmíněnému zpěvu Guilhermea , který se stará také o kytaru a obě disciplíny mu jdou skvěle. Lze se o tom přesvědčit třeba v kousku Ebb. Album odsýpá překvapivě dobře a působí kratší, než je. Přesto že stopáž všech kousků přesahuje 5 minut.
Obsahově se kapela věnuje vnitřním tématům. Pokud by se existenciální hrůza mohla proměnit ve zvuk zněla by asi jako Gaerea. Kluci si prorazili svou vlastní filozofickou cestu stigmatickými tunely. Na konci nás ale nečeká Satan, démoni, smrt nebo vykoupení. Je tam samota. Podle kapely totiž nikdo není skutečný, dokud není sám.
Toto téma být sám ve světě plném známých scén, neschopný ukončit věci a neschopný oslovit nikoho jiného, může posluchače vyděsit mnohem účinněji než jakýkoli pohled do imaginárních pekel našich nočních můr. Být izolovaný ve svém vlastním světě je skutečná noční můra a Gaerea brnká účinně na akordy tohoto druhu hororu.
Jediným nedostatkem, je snad fakt, že některé věci zní příliš monotónně. Neděje se to často, ale přesto ten pocit mám. Nejlépe se album poslouchá jako celek. Vnímám to jako cestu a je třeba si udělat hodinu čas a dát materiálu prostor rozkvést. Desku skvěle uzavírá titul Laude, který má mnoho zajímavých aspektů a je příslibem do budoucna. Věřím, že to nejlepší od této portugalské bandy ještě přijde. Pokud máte rádi tento druh hudby Mirage je troufám si říci nutností.
Hodnocení: 4/6
Název: Gaerea
Album: Mirage
Label: Season of Mist
Žánr: Moderní black metal
Datum vydání: 23. září 2022
00:53:01
01. Memoir
02. Salve
03. Deluge
04. Arson
05. Ebb
06. Mirage
07. Mantle
08. Laude
Sestava: Lucas Ferrand – basa, Diogo Mota – bicí, Guilherme Henriques – kytara, zpěv