Pojďme z vostra. Nesnáším doom metal. Ne snad proto, že by tento žánr byl sám o sobě nějak špatný, jen na něj prostě nemám dostatečnou trpělivost a nervy. Všechno je jaksi hooooodně zpomalené a má svůj čas a tempo. Táhlé jako čerstvě rozmočené čínské nudle nebo moucha zabředlá v javorovém sirupu. Kytarové monotónní mručení po minutě změní o půl oktávy tóninu Kdesi v dálce poprvé pleskne činel a kopák basově zaškytne jako připomínka, že v kapele mají i jiné hudební nástroje. A já mám při poslechu sto chutí jim nějak pomoci to celé alespoň trošku popohnat. Nervózně přešlapuji a tak nějak čekám co bude dál. A čekám a čekám dál… Pořád čekám a ono je to vlastně pořád. Pro mě byl a vždycky bude doom metal o nervy drásajícím čekání na nic, které nikdy nepřijde.

To ale neznamená že neexistují výjimky. Jednou takovou je pro mě rohatá banda Horn of the Rhino. (Původní název Rhino museli po prvních dvou vydaných albech změnit z důvodu autorských práv). Dnes již bohužel rozpadnuvší se celek hrobníků a dle mého názoru poměrně nedoceněná muzika. Na poli doom metalu totiž nejprve zaváli jako čerstvě zatuchlý záhrobní vítr, kde se následné transformovali do něčeho méně zaškatulkovaného, aby nakonec v bolestivých křečích zetleli s bezejmenným náhrobkem na smetišti zapomenutých metalových dějin. Pojďme tedy společně rozebrat jejich pět potratů.

Breed the Chosen One

První počin kapely a vlastně i docela dobrá oddechovka, třeba do auta při zácpách na D1. Co vás na první dobrou správně nakopne, je zvuk. Hluboce podladěné kytary, hutný a dunivý, až se uši otřásají v basovém marastu, který drnčení strun věrně doprovází. Nevím jak to má ženské pokolení, ale mě osobně napadá jen jediné přirovnání — ten zvuk má koule jak prase! I přesto že kapela je původem ze Španělska, celá deska zní tak nějak jako americký chopper. V podstatě jde o hard rock v sludgovém hávu říznutý doom metalem a místy středně tempého, jednoduchého (viz současná Metallica) trashíku. Prostá ale chytlavá struktura skladeb doplněná o zpěvné pasáže a taky (nevím jak jinak to pojmenovat) jakýsi ghoulí skřekot, na který si budete muset zvyknout. A to je vlastně celé. Není to špatné, ale taky nic extra.

Hodnocení: 2,5/6

Dead Throne Monarch

Mnohem zajímavější pokračovatel debutu. Tady už kapela začíná projevovat svůj kreativní potenciál a ambice být něčím víc. Koncepčně jde totiž o album více doomové s prvky sludge, hard rocku, trash metalu a v pozadí vystrkuje růžky i death. Tedy přesně opačný mix počinu minulého, ale ničemu to nevadí, ba naopak. Ještě více syrovější zvuk a hutnější atmosféra vytváří místy dojem hřbitovních scenérií. Tohle už není prdel. Zpěvák zde naplno využívá svůj hlasový potenciál a přes neskutečně melodicky, možná až pochmurně bluesově, znějící vysoká tónina, dokáže vyloudit i nervy drásající nemrtvé naříkání a skuhrání. Ghoulí skučení je jediné vhodné popisné slůvko které mě napadá. Až uslyšíte pochopíte. Deska je díky tomu méně přístupná, ale zároveň i více atmosférická a poslechová. Na rozdíl od jiných doomových kapel mi totiž připadá, že skladby mají v sobě zakomponovanou určitou naléhavost Pomalu, ale jistě se někam posouvají a občas dokáží i skvěle překvapit. Například kousek Promise of storm, který je náhle zakončen sólem na saxofon a taková Wendigo, je naopak country baladou — excelentní. Jóóó, tak tenhle doom mě prostě baví.

Hodnocení: 4,5/6

Weight of coronation

Přiznám se, že tahle deska mě k nosorožcům poprvé přitáhla a podle mého názoru, jde o nejlepší počin v historii kapely. Už tak dost neúprosně dunící kytara zde dosahuje nových, nevídaných mramorových hloubek. Basové dozvuky zvedají nemrtvé z hrobů a naopak zadupávají vše živé hluboko pod zem. Z mrazivých a jakoby studeně mrtvolných rytmů jde skoro hmatatelně cítit všudypřítomný zmar a hniloba. Každý úder bicích metodicky zatlouká hřebík po hřebíku do rakví masových hrobů kuřinohých čarodějnic. Skladby a to i ty rychlejší, tu záhadně hutnějí a těžknou v nánosech bahna uvízlém na holínkách, při pokusu projít mokvajícím bahnem zatuchlých bažin. K tomu si opět přičtěte skvělý bluesově procítěný zpěv, stopáž něco přes hodinu, delší skladby, některé i přes deset minut dlouhé a jste doma. Za mě naprosté doomové orgie. Ideální soundtrack do mlhavého počasí, nebo k návštěvě místního hřbitova.

Hodnocení: 5,5/6

https://open.spotify.com/album/3qeyZw7OPbPOLHkWdDnDkS?si=O46OWmMnSCuN-Ztzp6xoBQ

Grengus

Album které můžeme nazvat přelomové. Tedy alespoň v rámci nosorožčích hrdlořezů. Tak trochu bych to přirovnal k mému kulinářskému umu. Vždy vařím z těch stejných ingrdiencí, ale výsledný pokrm je naprosto jiný. Deska je tentokrát prošpikována hlavně trash-death metalem a jako příloha se tu servírují všechny ostatní hudební prvky. K mému překvapení ve větší míře ustupují do pozadí i zpěvné vokály. Tady prostě řádí Ghoul — a ne poprvé, že jo. Rychlé, úderné, občas zabřednuté do doomovějšího bahna, ale v mnohem menší míře, než jsem byl doposud zvyklý. Hutné rify jsou tak moc nasáklé testosteronem, až při poslechu cítím jak mi raší vousy. Tradičně excelentní hutný zvuk dosahuje nových nížin a celé to zní ještě o poznání více okultněji, démoničtěji a temněji. Pomyslnou pekelnou korunu zde ovšem nasazuji Horn of the Rhino skladbě Grengus, která, jede ve starých kolejích a výrazně vyčnívá nad vším ostatním. Překvapivé? Zaručeně — ale špatné to rozhodně není.
Hodnocení: 4,5/6

Summoning deliverance

Tahle deska pokračuje přesně tam kde Grengus skončil, akorát je opět všeho víc. Dvě čistě doomové skladby, na jinak Trash- deathové nahrávce výrazně vystrkují paroží a to nejen díky opět skvělému melodickému vokálu. Kytary tentokrát znějí více melodičtěji a hravěji. Ztrácí se tím trochu záhrobní, bezútěšné atmosféry a nahrávka tak působí více tuctově. Jinak ale důstojná hnilobná tečka na náhrobku těchto plamen funících pekelníků…
Hodnocení: 3,5/6