Mountains je další z ranku kapel, které se objeví doslova z Middle of Nowhere s něčím, co Vás doslova posadí na zadek. S tímto počinem hravě strčí do kapsy mnohem známější jména, která tvoří podobně znějící věcí. Na mysl se mi derou takový Cave In, jejichž novinku vychvaloval minulý rok kde, kdo. Tihle kluci si je však hravě „namažou na chleba“ a nejen je.
Druhé album těchto Britů je značně odlišné od prvotiny z roku 2017. Má nejen naprosto odlišný zvuk, ale je to téměř jako poslouchat zcela odlišnou kapelu. Nicméně určitá pojítka tu jsou, byť jich není tolik. Není tedy divu, že dát dohromady nové dílko trvalo celých pět let. Nicméně čekání se vyplatilo. Tides End dokáže zaujmout od prvních tónů. Úvodní Moonchild navodí přesně tu atmosféru na které deska balancuje až do konce. Je to melancholicky podmanivé a zároveň přitažlivé. A je snadné nechat se pohltit. Laťka je nastavena pěkně vysoko a je pozoruhodné, že se jí daří udržet až do poslední noty.
Obal alba velmi dobře koloruje s mystickým obsahem uvnitř. Má ho na svědomí Daniel William. Maják zmítaný vlnami dává tušit velké dobrodružství číhající v zákoutích hudby současných Mountains. Musím ocenit hlavně kytaristu a zpěváka Davida Juppa. Jeho práce s vokální linkou je velmi povedená. Emoce v hlase jsou uvěřitelné a mnohdy i na hranici popových popěvků. Barvou hlasu pak dává kapele nádech grunge. Což rozhodně není na škodu. Slyším tu ozvěny Filter, COG, Mastodon nebo už zmíněných Cave In. Album sice není koncepční, ale v mnoha ohledech na mě po hudební stránce tak působí. Texty odkazují často do minulosti. Jsou to v podstatě zhudebněné básně. Například hned druhá skladba Lepa Radić, připomíná příběh 17leté jugoslávské partyzánky srbského původu. S nacistickou oprátkou na krku jí byl nabídnut život, pokud prozradí jména svých spolupracovníků. Odpověděla: „Ti, na které se ptáte se prozradí, až se jim podaří do posledního muže zlikvidovat všechny vás zlosyny.“ Její příběh je připomínkou nezlomnosti lidské vůle. Její slova. „Bojujte, lidé, za svou svobodu! Nevzdávejte se zločincům! Jsou aktuálnější než kdy dřív.
Další věci, které si na Tides End cením je fakt, že tu je dostatek instrumentálních pasáží. Zpěv se dere na povrch když je třeba a dává dostatek prostoru pro vyznění nástrojů. Písně mají mírný progresivní nádech, což umožňuje Moutains překročit práh žánru. Přitom je tu i jistý popový potenciál schovaný ve frázování Davida Juppa. K proniknutí do všech tajů alba jsem ale potřeboval čas. Nelituji však jediné minuty strávené u poslechu Tides End. A víte proč? Byly to totiž velmi příjemně strávené chvilky. Album je perfektně vyvážené a pěkně graduje. Sedl mi i zvuk, který má příchuť post metalu, která se tu setkává se syrovostí již zmíněného grunge a tajemností doomu. Prostor je tu ovšem i pro něžnější rockové tony v některých mezihrách nebo jak dokazuje například předposlední, krátká Under the Eaves, která má podle mého i hitové ambice.
Velmi dobře funguje i rytmika, která není přehnaně technická, ale úderná a přesná. Basa ve zlomových okamžicích dokáže syrové kytary dobře podpořit. Celek drží pohromadě precizní práce za bicí soupravou Matta Byrneho. Album je příslibem do budoucna a osobně se dalšího materiálu už teď nemohu dočkat. Moje první seznámení s Mountains předčilo všechna očekávání a jsem mile překvapen. Klaním se až k zemi. Londýnské trio namíchalo směsici v pravdě výbornou. Takovou desku jakou je Tides End zkrátka nesložíte každý den.
Hodnocení: 5/6
Název: Mountains
Album: Tides End
Label: Vlastní náklad
Žánr: Mystický metal s nádechem progu
Datum vydání: 22. září 2022
00:37:29
1.Moonchild
2.Lepa Radić
3.Birds on a Wire
4.Hiraeth
5.Pilgrim
6.Empire
7.Under the Eaves
8.Tides End
Sestava: Matt Byrne – bicí, Greg Machray – baskytara, David Jupp – kytara & zpěv, Doug Proctor – kytara