Mezi mými osobními hudebními objevy poslední doby zaujímá čestné místo kapela Disillusion. Prosím, nemylme se, kapela s malými přestávkami funguje už od devadesátých let, to pouze autor na ni narazil až zhruba před čtvrtrokem. Novinka v podobě alba „Ayam“ na mě zapůsobila natolik, že jsem Disillusion zařadil do velmi intenzivní poslechové rotace.

Nejen novinka Ayam, ale i předchozí album „Liberation“ a ještě starší singl „Alea“ jsou ukázkovým příkladem muziky, která je progresivně zákrutovitá, přitom však neztrácí nic z tvrdosti a údernosti. Počiny z dřívější doby, tedy prvotina „Back in the Times of Splendor“ a „Gloria“ jsou přímočařejší, více thrashové a úderné. Těžko styl dnešních Disillusion charakterizovat, osobně bych jim přiřknul nálepku „melodický progmetal s thrashovými názvuky“. Ale k čertu s nálepkami, Disillusion prostě produkují skvělou a chytře vymyšlenou muziku. Když jsem se tedy dozvěděl, že v březnu má kapela shromážděná okolo ústředního mozku, zpěváka a kytaristy Andyho Schmidta, koncertovat v Praze, neváhal jsem ani minutu. 11. března nadešel kýžený okamžik a s bratrem jsme se vypravili na místo akce.

Zařízení zvané Klubovna jsem navštívil poprvé a nutno říci, že jsem byl trochu překvapen relativně stísněným prostorem koncertního sálu, tedy spíše sálečku. Sálek mohl pojmout odhadem kolem padesáti až sedmdesáti lidí, navíc jistou část parketu zabíral zvukařský pult v rohu a v opačném rohu zase lavice s merchem. Prostě typický menší klub. Na druhou stranu je takovýto prostor skvělý pro doslova intimní sepětí kapely s publikem, což se ukázalo být velkým plus.

Po našem příchodu jsem si všimnul, že miniaturní pódium je poměrně hustě zastavěno aparaturou, proto jsem byl zvědav, jak se na ně vměstnají předskokani. K mému a bratrově velkému překvapení si první protagonisté, pražská kapela Tengri, zvolili koncept, kdy krom bubeníka a houslisty stál zbytek kapely pod pódiem zády k obecenstvu. Byl velmi zajímavý zážitek koukat na záda kytaristů a baskytaristy, nicméně z nějakého důvodu toto řešení fungovalo.

Hudba Tengri se vyznačuje rozlehlými ambientními plochami ostrých kytar a zajímavou souhrou kytar a houslí během melodických vyhrávek. Upřímně řečeno, stejně jako i u následujícího aktu, taktéž pražské bandy Etera, jsem dosud nic z jejich tvorby neslyšel. Zadumané instrumentálky se střídáním motivů a dynamiky vyžadují tu správnou náladu, nicméně v onen večer mne příliš neoslovily.

Podobně tomu bylo i u Etery. Tentokrát již bylo na pódiu trochu více místa, proto na něm již stáli všichni muzikanti čelem k publiku. Oproti Tengri bylo znatelné přiostření a větší agresivita, navíc několikrát byly skladby okořeněny i vokálem. Obě kapely odvedly solidní instrumentální výkony a rozhodně si je někdy poslechnu, ovšem můj požitek z jejich tvorby lehce hatila netrpělivost. Především jsme přišli na Disillusion a nemohli jsme se dočkat, až se kapela objeví před námi.

Jak jsem již říkal, Klubovna je, co se prostor týče, spíše z těch menších klubů, a to se týká i zázemí. I proto jsem mohl u baru zakusit nečekané příjemné setkání s Benem Hauggem, kytaristu Disillusion. Jako správný rocker si dával čaj, pozvání na drink odmítl s tím, že má zrovna problémy se žaludkem. Je to velmi příjemný chlapík, ostatně jako všichni členové kapely, a nadto zatraceně dobrý kytarista. Tento večer se mi začínal líbit stále více!

Kolem třičtvrtě na devět na pódium naběhla kapela, kvůli které jsem vážil cestu z Opavy. Po bleskové zvukovce spustila parta z Lipska smršť skvělé muziky ze všech svých období. Jako první se dostalo na „The Great Unknown“ z desky „Liberation“, vzápětí přišly na řadu skladby „Am Abgrund“ a „Driftwood“ z jejich novinky. Perfektní výkony celé pětice podtrhovala rtuťovitost Andyho Schmidta, který dokázal čistě intonovat i náročnější party s vydatnou pomocí kytaristy Bena Haugga a basáka Robbyho Kranze. O vynalézavém a přesném hraní bubeníka Martina Schulze a pevném basovém základu již zmíněného Robbyho Kranze ani netřeba hovořit.

K mé velké radosti nechyběl ani desetiminutový opus „Alea“. Disillusion nevynechali ani opus magnum „Mountain“ z desky „Liberation“. Své místo měly i písně ze starších alb „Back to the Times of Splendor“ a „Gloria“, kteréžto období mě lehce míjí, ale například „The Black Sea“ z druhé jmenované desky je prvotřídní pecka.

Díky stísněným prostorám byl úžasný zážitek stát přímo u pódia, koukat pod ruce Benu Hauggovi a mít možnost se v pauzách hlasitě dožadovat přehrání oblíbených skladeb. Byť se nedostalo na mou oblíbenou „Time to Let Go“, zklamán jsem rozhodně nebyl. Blízkost kapely a publika činilo z tohoto večera, nebojím se to říci, až magickou záležitost.

Že Disillusion nejsou žádné nabručené hvězdy s nosem nahoru (byť by si to díky své tvorbě určitě zasloužili), dokázali pánové z kapely hned po koncertě. Zatímco klávesák Frederic Ruckert, který čtyřčlennou kapelu na turné doplňuje, pomáhal uklízet aparaturu, bubeník Martin s basákem Robbym opanovali stolek s merchem. Vinyl pro Karlose a triko pro mě, k tomu podpisy, potřesení rukou a pár vtípků. S vinylem a fixou v ruce jsem se začal shánět po zbytku ansámblu. Frederica jsem odchytil ještě na pódiu, ochotně mi poradil, kde se zřejmě vytratili ostatní. Následoval Ben, který v zadní místnosti seděl s hrnkem čaje. Evidentně stále nebyl ve své kůži, o to spíše jsem smekl pomyslný klobouk za perfektně odehraný koncert. Posledním, jehož podpis mi chyběl, byl kapelník Andy Schmidt. Toho jsme s bratrem našli před vchodem s cigaretou v ruce a sklenicí piva ve druhé. Andy je velmi příjemný, uvolněný a přátelský chlapík a byť se na nás s bratrem začaly projevovat známky lehké společenské únavy, velmi ochotně si s námi a dalšími fanoušky popovídal, podepsal desku a nechal se vyfotit. Je znát, že interakce s fanoušky je pro něj radostí, nikoli nutným zlem.

Na koncerty příliš často nechodím, pečlivě si vybírám, jaké akce se zúčastním. V minulosti jsem se už několikrát zklamal tím, jak kapela, jejíž desky jsou skvělé, zní naživo… ne úplně dobře. V tomto případě však výsledek předčil očekávání. Profesionálně odehraný setlist se skvělým přístupem k fanouškům mě uhranul. Jestli se někdy budete mít možnost podívat na živé vystoupení jedné z nejlepších progmetalových kapel Německa, a troufnu si říci, možná ve světovém měřítku, účast na koncertě Disillusion rozhodně stojí za to!

Hodnocení: 6/6