Znáte ten pocit, když se na něco strašně těšíte a pak se konečně dočkáte? Tak přesně tak jsem se cítil před dalším koncertem této legendární čtveřice v Praze. Jak se očekávání neplnila? Přinášíme exkluzivní reportáž z pražského koncertu, který jsme si nemohli nenechat ujít.

Tool hráli v České republice celkově teprve počtvrté. Z hrdostí musím konstatovat, že jsem nechyběl ani jedinkrát. Když jsem je viděl poprvé v rámci OZZFESTu, bylo mi teprve patnáct let. Dnes už jsem dospělák a vychovávám malou dcerku. První setkání se odehrálo 30. května 2002 na Strahově, kde ve skanzenu postsovětské éry vystoupila řada umělců. Některé jsem ani neznal, jiné zase jen zběžně. Jako právě Tool, kteří nastoupili po hvězdách trashe Slayer a naprosto si podmanili celý stadion. Překvapené tváře byly všude, kam jsem se podíval. A z davu se často ozývalo – kdo to je? Tool tehdy předvedli strhující show a ukradli si celou akci pro sebe. Po jejich vystoupení jsme tehdy potkali pána v džísce s nášivkami Black Sabbath a Ozzyho. Nechyběla mu ani tetovaná víčka. Po vystoupení Tool jednoduše odcházel z areálu v domnění, že Ozzy už byl a nenechal si to rozmluvit. Byť jejich hudba je úplně jiná. Jedno bylo jisté. Tehdy se v Praze odehrálo něco magického. Zážitek se mi vryl hluboko do mysli a Tool se postupně stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel.

Sledoval jsem jejich kroky a bedlivě čekal, kdy zase přijedou příště. Dočkali jsme se až v rámci tour k desce 10 000 days, a pak dlouhých 13 let nic. Návrat byl ovšem úžasný a kapela vystoupila před vydáním alba Fear Inoculum ve vyprodané O2 aréně, kam se právě po téměř 3 letech opět vrátila. Tentokrát i s předkapelou Brass against. Což je uskupení z New Yorku, které hraje předělávky kapel jako Tool, Rage Against the Machine, Soundgarden a dalších, ale mají i vlastní tvorbu, byť není dominantní. Přiznám se, že jsem měl pochyby, zda uskupení dokáže zaujmout, ale povedlo se. Netradiční pojetí drsných riffů prostřednictvím žesťových nástrojů je zajímavé samo osobě. Metal dechovka je originální sama osobě. Navíc charizmatická zpěvačka (ano přesně ta, co nedávno na podiu během vystoupení počůrala jednoho z fanoušků), dokázala publikum pomalu se plnící O2 arény získat na svou stranu. Vrcholem byla myslím předělaná píseň od System of a Down – Aerials, kterou si společně s frontmankou zapěla řada přítomných diváků.

Po vstupu na tribunu poblíž podia mě překvapil pohled na plochu, kde byly židle. Lidé tedy v kotli nestáli, ale seděli. Tedy, tak to alespoň bylo v plánu. Zřejmě půjde o součást covidových opatření a strach ze situace v době plánování koncertu. I to byl ovšem zajímavý kolorit. Tool jsem zažil od masivní venkovní akce na Strahovském stadionu přes neklimatizované prostředí haly v Holešovicích, kde se kouřilo na parketu pod pódiem, a to nejen tabák, až po moderní O2 arenu, kde jsou pravidla tak přísná, že se bojíte si i „uprdnout.“ Je zajímavé všímat si, jak se svět mění i díky těmto zdánlivým maličkostem…

Něco málo po půl deváté to ale konečně vypuklo. Světla arény potemněla a podium se zahalilo do látky, na kterou byla promítána projekce. Efekt byl podobný holografické projekci. První tony skladby Fear Inoculum a nástup kapely nebyly nijak pompézní, ale právě ten pomalejší rozjezd nebyl na škodu. Výběr skladeb byl perfektní. V Praze zazněla řada písniček, které jsme v České Republice od této party ještě neslyšeli. Jako například Pushit, Hooker With a Penis, nebo Opiate. Nic by ovšem nefungovalo bez naprosto precizního hraní čtveřice, která se podle mě v Praze tentokrát ukázala v doposud nejlepší formě a byla i evidentně v dobrém rozpoložení. Ta radost z hraní byla znát a přenesla se i na publikum. V aréně vznikla zvláštní atmosféra, které jsem úplně nerozuměl. Řada lidí včetně mě se dokázala napojit na to intimní spojení s kapelou a někteří to naopak vzdávali a odcházeli k mému překvapení předčasně. Jistou roli hrála i velmi přísná pravidla ohledně nemožnosti focení. Zde musím říci, že pořadatelsky toto nebylo za mě úplně v pořádku. Vyvést někoho z arény, bez možnosti návratu, jen proto, že si pořídí foto na mobil? Nikoho tím neobtěžuje. Reakce ochranky byly podle mě vyhrocené a rozhodně nebudu sám, kdo si to po včerejšku myslí. Pochopím ještě kdyby dotyčného upozornili někde mimo, ale nechat ho rovnou vyvést mi přijde hodně přes čáru. Zvláště pokud uvážím cenu vstupenek. Chápu, že dělají svou práci, ale taky zde platí, že pokud chceš poznat charakter člověka, tak mu dej moc…

Na druhou stranu pravidla byla taková, a s tím těžko někdo z nás něco udělá. Dojem z produkce to ovšem nezkazilo. Kapela odehrála dlouhý set, který byl průřezem diskografií a ve velké míře se věnovala i poslednímu albu, ze kterého zaznělo hned 5 skladeb, krásně přitom zapadly do setu, který byl vystupňován a doprovázen úžasnou hrou světel a stínu, v kombinaci se skvělou projekcí na pozadí. Ovšem co bylo nejdůležitější, to bylo již zmiňované nasazení muzikantů. Maynard James Keenan předvedl výkon, který jsem od něho již řadu let neviděl. Ve výškách si byl jistý. Hlasově improvizoval, a tentokrát nevynechával hlasově náročnější pasáže, jako třeba před 3 lety ve stejné budově. Ve skladbě Grudge řval, doslova „jako za mlada“, a dokonce jindy nemluvný k nám občas i promluvil. „Prag was Great, Thank you,“ děkoval publiku. Ale ve stínu nezůstali ani ostatní. Danny Carey opět dokázal, že je kouzelníkem za bicí soupravou. Myslím, že nikdo po vystoupení nepochyboval o tom, že jde o jednoho z nejlepších bubeníků v historii. Je radost sledovat ho při práci. Jeho nápadité sólo po krátké přestávce bylo třešničkou, na už tak skvělém dortu. Během něj mimochodem neobsluhoval pouze bicí, ale i celou řadu dalších elektronických „serepetiček“.

Do pohybu arénu pak rozhodně nejvíce dostával Justin svou živelnou hrou na basu, která je v hudbě Tool  zásadní. Jeho závěrečné běsnění připomínalo Nirvanu, jen na ničení nástroje nedošlo. Vše pak stmeloval alchymista Adam svou specifickou hrou na kytaru, která nepostrádá složité vyhrávky, ale nejde o sólování typu Joe Satrianiho, nebo Steva Vaie. Adam si vždy zakládal na vlastním zvuku a stylu hraní na šestistrunku. Překvapením byl host, kytarista Bernth , který se objevil ve skladbě Opiate.

Tool vytváří zvukové hradby, kdy se zdá, že každý hudebník hraje něco jiného, ​​a přesto do sebe ve finále vše naprosto logicky zapadá. Po téměř každé skladbě následovaly krátké mezihry, které vzbuzovaly dojem, že čtveřice hraje jeden dlouhý song. Tool v O2 aréně vytvořili vlastní svět a vzali do něj i publikum. Zvuk byl mohutný a na poměry velké haly standardní. Přesto si myslím, že si ho více užili ti, kteří od podia byli dál. Jedním z vrcholů večera byla bezesporu minimalistická Culling Voices, kdy se kapela sešla na židlích v přední části podia, každý měl nějaký vlastní nástroj a vše připomínalo sešlost u táboráku, ke kterému Tool přizvali všechny, kteří byli ochotni ten večer dorazit. Ze střechy O2 arény se pomalinku snášely barevné konfety, které v záři potemnělých reflektorů působily jako třpytící se hvězdy na obloze.

Troufám si tvrdit, že Tool předvedli show na vrcholu své kariéry, kterou nelze považovat za pouhý koncert. Podle mě šlo o společenskou událost, na kterou se bude vzpomínat ještě dlouhá léta.

Hodnocení: 666 🙂

Set list:
Fear Inoculum
The Pot
Pushit
Pneuma
The Grudge
Eon Blue Apocalypse
The Patient
Opiate (with Bernth)
Descending
Hooker With a Penis

Pauza
Chocolate Chip Trip
Culling Voices
Invincible