Hudební recenze
Deftones je jedna s těch kapel se kterými stárnu a pokaždé se těším na každý další počin. V devadesátkách byla tahle banda vždy spíše ve stínu slavnějších jmen tvořící podobnou hudbu, ale Chino Moreno se svou bandou vždy hráli lépe něž většina a to bez ohledu na to zda tvoří trendy nebo ne.
Gaerea je vycházející hvězda black metalu. Patří komerčně k tomu nejúspěšnějšímu, co tento žánr momentálně nabízí. Mohou za to především předešlé desky, které vybudovaly pevné základy na kterých Coma dále staví a dál posouvá temné a intenzivní vize vystupujíc přitom z okovů black metalu a překračující temné hranice žánru. Well done!
Tak jakou relikvii vykope tentokrát? Co třeba švédské Hällas a jejich klenot Excerpts from a Future Past znáte? Stačí zavřít oči a člověk je rázem v sedmdesátých letech, kde byly na vrcholu Uriah Heep a další hudební legendy. Hällas by přesně do této doby zapadli, jen to má háček. Nikdo z nich tehdy ještě nebyl na světě.
Oldschoolový thrash se moc nenosí. Mladší generace to vnímá jako hudbu pro boomery a není často těžké pochopit proč. Holycide by mohli klidně zapadnout a já mohl napsat rychlou recenzi o tom, jak je to jen další album žánru, ale tak jednoduché to není. Tihle Španělé zkrátka zvedají vlajku Thrashe a nesou jí hrdě dál a neustále se posouvají.
Peklo se zachvělo. Kruh se uzavřel. Kanadská úderka dokončila svou tetralogii o lidské marnosti The Suns of Perdition. Konečně jsem si i my našli čas se na závěrečnou kapitolu zaměřit. Tohle minout by byl hřích.
Voivod jsou tu s námi již dlouhá léta. Nikdy a opakuj nikdy však do hlavního proudu metalu nepronikli a není to chyba, naopak. Oni to totiž mají na salámu a právě koncert v pražském klubu toho byl jednoznačným důkazem.
Dnes zabrouzdáme do trochu odlišných vod, protože občas zavítáme i do jiných než metalových a rockových vod. Herní soundtracky jsou specifickou kategorií a každý milovník počítačových her ví, že jsou složkou velmi důležitou. V průběhu času již vzniklo několik kultovních děl přesahující hranice žánru. Mezi ty výborné bych zařadil i tento počin, který je stejně překvapivě silný, jako samotná hra.
O Sleep Token se v posledních letech mluví v superlativech. Osobně jsem na tento vlak nikdy nenaskočil a vnímal jejich hudbu bez růžových brýlí. Musím však uznat, že na materiálu bylo něco lákavého a předešlé desky ukázaly, že potenciál tu je. Jenže kluci už nejsou novou kapelou a moment překvapení z dosud neslýchaného také opadl. Proto to má deska Even In Arcadia těžší než její předchůdkyně.
Envy Of None jsme si u nás už představili. Jde o projekt kytaristy Alexe Lifesona legendárních Rush. Jde tedy už o druhé album této nové kapely. Automaticky tedy odpadá moment překvapení, který byl u jedničky, ale o to větší byla očekávání.
