Vytvořit koncepční album je poměrně těžká disciplína. Přesto většina kapel tvořících něco smysluplného o svém velkolepém koncepčním albu sní, či ho dokonce již mají. Dát ovšem dohromady třeba trilogii a udržet přitom laťku vysoko, je úplně jiná liga. Také v hudební historii tolik alb na pokračování nevzniklo a těch opravdu povedených je ještě méně. Schválně se zkuste sami zamyslet kolik podobných děl znáte? Proto, když jsem se dozvěděl, že kapela říkající si Panzerfaust tvoří dokonce tetralogii, byl jsem velice skeptický…

O přirozenosti zla

Letos přitom vyšel již třetí díl této tetralogie s názvem The Suns Of Perdition (Slunce záhuby). Tentokrát s podtextem: The Astral Drain (Astrální odtok). Panzerfaust i nadále rozvíjejí svůj tajemný a intenzivní zvuk, který je opět přitažlivý jako světlo lákající k sobě můry. Třetí dějství je jasným zpomalením a nádechem na poslední kapitolu. Většina písní je tentokrát ve středním tempu. Trýznivé, ale podmanivé melodie zavedou tentokrát posluchače na cestu temnoty dokumentující sestup lidstva do kolektivního šílenství. Což je více než aktuální téma. Paralely přitom deska hledá opět v minulosti.

Pojící prvek všech dílů The Suns Of Perdition je hlavně rozbor zla v lidské nátuře a pohled na některé klíčové události historie. Každá píseň je vlastně příběhem zabaleným do temné, orwellovské poezie. První díl vyšel v roce 2019 s podtitulem: War, Horrid War (Válka, strašná válka) a věnuje se hrůzám války, druhá část: Render Unto Eden (Odevzdejte ráji) je protkána filozofováním nad údělem člověka a pátráním po původu jeho zlých vlastností. A konečně v třetí části je kladen důraz na lidskou psyché a podstatu zla v našich povahách. Všechny témata jsou ovšem napříč provázaná. Koho by tentokrát mrzelo, že prostor bude věnován jen poslední desce, tak smutnět nemusí. Rozhodl jsem se po vydání recenze vydat později i článek věnovaný právě této tetralogii. Takže se máte určitě na co těšit.

Pud smrti

Zatímco se mnohé blackové kapelky v současnosti předhánějí tím, která bude zběsilejší. Panzerfaust jednoduše na novince podřídily vše atmosféře, která je ve výsledku intenzivnější a brutálnější, než kdejaké sypačky. Písně jsou více vzletné a progresivnější, než tomu bylo dříve. Někdy působí až meditativním dojmem. Což může být pro mnohé překvapivé. Ostatně smíšené reakce na album to jen dokazují. Osobně tento posun ale vítám. Navíc hudba jde ruku v ruce s rozvojem příběhů tetralogie a každá kapitola je díky tomu unikátní. Kapela tak nadále doslova „pálí“ hranice žánru. Hned úvodní Death-Drive Projections (Projekce pudu smrti) je neprogresivnější věcí, kterou jsme od Panzerfaust měli zatím možnost slyšet. Zastřené kytary. Nekompromisní vokály a pochodové bicí. Víc než black metal to zní spíš jako Nerousis nebo Isis. Přitom si ale Panzerfaust stále zachovávají vlastní nezaměnitelnou tvář.

Tématem Death-Drive Projections je půd smrti (Thanatos). Jeden z hlavních pudů, který má podle různých výkladů na svědomí lidskou agresivitu a destruktivní chování. Jak vůči sobě, tak k okolí. Podle Sigmunda Freuda, stejně jako pud života (Erós), má ve své psychice každý člověk.

Následuje krátká mezihra. První ze čtyř instrumentálních věcí na desce, které pomáhají budovat atmosféru. Následuje B22: The Hive and the Hole (B22: Úl a díra). Temnotou prošitý kus ze kterého mrazí v zádech. Nekompromisní a přesná rytmika doprovázena zlověstným kvílením kytary, která se pod kůži vrývá jako inkoust. A je nejen stejně nakažlivý, ale i trvanlivý. Osobně motiv od doby prvního poslechu nemůžu dostat z hlavy.

Oheň šílenství

Album se s narůstajícím časem noří čím dál více do temných hudebních zákoutí, kam má odvahu vstoupit jen málokdo. Popravdě řečeno znám málo souborů, kteří by ve mě během poslechu probouzely podobné emoce. Napadá mě některá produkce norských Mayhem, ale obě sebranky používají naprosto odlišné postupy. Vše krásně plyne a deska působí kratší než je.
V Bonfire of the Insanities se probouzí doomová stránka kapely a ještě umocňuje hutnou, zlověstnou atmosféru. O to větší sílou udeří nekompromisní „kulometná palba“ v závěru skladby. „Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři – navždycky.“ Je citát George Orwella, který celkem trefně vystihuje produkci Panzerfaust. Zdrcující a přitažlivá zároveň.

Pochválit musím rytmickou sekci. Bicí jsou skvěle nazvučené a práce Alexandra nepostrádá nápaditost. Strašně mě baví drobné maličkosti, ať už na činely, či rytmičák. Věřím, že Alexander Kartashov má na to zařadit se po bok nejlepších bubeníků současnosti. S každým dalším albem se navíc podle mého názoru jeho hra ještě o něco zlepšuje a je čím dál tím víc výrazná. Skvěle se to ukáže třeba v písni The Far Bank at the River Styx (Vzdálený břeh řeky Styx), která je dost možná vůbec tím nejlepším, co kdy skupina doposud složila.

Nepostrádá jistý punc hitovosti, ale přitom není přehnaně podbízivá. Myslím si, že je to přesně ten druh skladby, která má sílu k poslechu přimět i někoho, kdo black metal normálně míjí obloukem. Tabula Rasa (Nepopsaný list) desku důstojně uzavírá a ponechává očekávání na dílko následující.

Ukazuje se, že Panzerfaust rozvíjejí své hudební směřování a nezůstávají stát na jenom místě. Umí napsat silné věci, které jsou podle mě pro žánr zásadní. Celá série The Suns Of Perdition je úkazem v pravdě nevídaným a zaslouží si plnou pozornost. Tetralogie vysoko nastavenou laťku drží i po vydání třetí části, která je podle mě zároveň i nejsilnější. Nemůžu dočkat dovršení celého dílka. Za mě je The Astral Drain jasným kandidátem na album roku 2022.

Hodnocení: 6/6

Název: Panzerfaust
Album: Chapter III: The Astral Drain
Label: Eisenwald
Žánr: Black metal bez hranic
Datum vydání: 22. července 2022

00:47:46

01. Death-Drive Projections
02. The Fear (Interlude)
03. B22: The Hive And The Hole
04. The Pain (Interlude)
05. Bonfire Of The Insanities
06. The Fury (Interlude)
07. The Far Bank At The River Styx
08. Enantiodromia (Interlude)
09. Tabula Rasa

Sestava: Brock Van Dijk – zpěv, kytara, Thomas Gervais – basa, Goliath – zpěv, Alexander Kartashov – bicí