Další rok se nám přehoupl přes polovinu a je tedy na čase trochu rekapitulovat. Rok 2022 byl skvělou muzikou doslova přesycen. Zúžit jí do nějakého žebříčku nebylo jednoduché, ale museli jsme se o to pokusit. Dnes se podíváme na to, jaký byl rok 2022 po hudební stránce v očích jednoho z našich autoru. Zde jsou top alba, tak jak je vidí Vai777.

5. Lonely Robot – A Model Life

Poté, co projekt multiinstrumentalisty a dle autorova názoru nedoceněného génia Johna Mitchella vyplivl třetí desku své diskografie a Mitchell se nechal slyšet, že si není jistý, zda pokračování projektu má opodstatnění, autor těchto řádků byl velmi, velmi zklamaný. Naštěstí netrvalo dlouho a Mitchell se opět k Osamělému robotu vrátil. Rok 2021 pak přinesl v jeho životě období nejistoty a smutku poté, co se rozvedl s manželkou. Z těchto ne zcela příjemných pocitů však nakonec vzešla katarze v podobě alba „A Model Life“.

Mitchell na něm zůstává věrný svému typickému zvuku a postupům, přesto mě něčím velmi baví. Mitchell je geniální melodik a přesto, že se sem tam ve stopáži vyskytne lehká vata, nikdy to není vyslovená nuda. A navíc jsou zde okamžiky, kdy třeba u zpovzdálí znějícího „Wake up!“ ve skladbě „Species in Transition“ běží mráz po zádech.

Album je výborným počinem, které mísí tradiční ostrovní progrock v něčem připomínající staré dobré Marillion, ovšem okořeněné moderními postupy a produkcí. Pro zadumané chvíle a melancholické večery není lepší volba.

Odkaz na album:

4. Rolo Tomassi – Where Myth Becomes Memory

Na smečku Rolo Tomassi jsem narazil v době postcovidové a hned na první poslech mě zaujal kontrast na jedné straně čistého zpěvu a na druhé straně screamo zpěvačky Evy Korman.  Nevím, z jakého důvodu, ale při zpěvu Evy mi v hlavě naskočí reminiscence na Cocteau Twins (mozek občas funguje docela zajímavě). Jako první mě udeřil do uší singl Closer z chystané desky „Where Myth Becomes Memory“ a okamžitě jsem věděl, že tohle bude něco pro mě.

Parádní práce se zvukovými plochami a současně uhánějící rytmická sekce, dynamické zvraty, kapka elektroniky a docela zajímavé melodie, to je něco, co musí nutně potěšit ucho každého metalisty, který občas hledá změnu. Každopádně album je napěchované energií a překvapeními, přesně tak, jak to mám rád.

Odkaz na album:

3. Charlie Griffiths – Tiktaalika

Fandům progresivního metalu asi není třeba zdlouhavě představovat kapelu Haken. Tato britská parta si za dobu svého působení stačila získat mnoho příznivců, zčásti i díky kytarové práci pánů Richarda Henshalla a Charlieho Griffithse. Tak trochu ve stínu prací kapely stojí sólové počiny obou pánů. Zatímco Henshallova deska „Cocoon“ na mě větší dojem neudělala, o albu „Tiktaalika“ z dílny páně Griffithse lze říci pravý opak.

Velmi zajímavé je už samotné téma desky. Griffiths se ponořil do paleontologie a jak sám uvádí, tvorba alba trvala 375 milionů let a podíleli se na ní pěveckými party mimo jiné i Tommy Rogers z „Between Bruied and Me, Neil Purdy z „Luna Call“ a další, svůj kousek prostoru dostal i klávesový mág Jordan Rudess.

Celkově se deska nese ve znamení skvělých riffů, lehce mimoidních harmonií a, jako ostatně u téměř všech mnou oblíbených desek, překvapení na každém rohu. Pakliže chcete zkusit jízdu, kdy se zatěžkaný metal potká s jazzovými okamžiky a bůhví, čím ještě, je toto rozhodně skvělý kandidát na poslech! Že jste o tomto počinu v životě neslyšeli? Možná je čas to napravit.

Odkaz na album:

2. Disillusion – Ayam

Když jsem se rozhodoval mezi druhým a prvním místem, musel jsem velmi pečlivě zvažovat, jak se s řazením popasuju. Rozhodnout mezi novým albem Disillusion a Wilderun bylo téměř Sophiinou volbou. Nakonec jsem německým bardům ponechal stříbrný stupínek.

Ayam je zjevením, které ukazuje možnou budoucnost inteligentního metalu se silně progresivními základy. Banda soustředěná kolem charizmatického vokalisty a kytaristy Andyho Schmidta mě dokázala posadit na zadní část těla. Je evidentní, že nad skladbami Schmidt hodně přemýšlel, takže je to od začátku do konce skvělý zážitek s jistou hypnotickou kvalitou. Je zvláštní, že mně, coby člověku milujícímu přesnost a soulad, vůbec nevadí malé nečistoty v Schmidtově intonaci, naopak, působí ještě více naléhavě a lákavě, než by působila naprosto dokonalá vokální linka.

O výborném aranžmá, skvělých instrumentálních výkonech a velmi dobré a čitelné produkci se asi není ani třeba zmiňovat. Tahle deska si zaslouží opakovaný poslech a jsem si jistý, že posluchačům některé motivy a melodie budou znít v uších ještě dlouho poté.

Odkaz na album:

Čestná zmínka: Ren – Hi, Ren (singl)

Na tomto webu se poměrně zřídka objevují styly, které nemají nic společného s rockem. Nicméně snažíme se být různorodí a pestří a proto musím jako čestnou zmínku (a trochu mimo pravidla, protože se nejedná o desku, ale o singl) uvést něco z úplně jiného soudku. Něco, co mě doslova nechalo stát s otevřenou pusou a co se stalo svým způsobem fenoménem internetu v roce 2022.

Muzikant jménem Ren Gill není úplným nováčkem v hudební branži. Už v devatenácti letech si jej vyhlédl skaut ze Sony Records. Nicméně poté, co Ren onemocněl záhadnou nemocí, z níž se posléze (po několika letech!) vyklubala lymská borelióza, která byla mylně diagnostikována jako únavový syndrom, Sony kontrakt zrušilo. To, co během boje s nemocí Ren zažíval, jej radikálně změnilo. Své pocity a zážitky se rozhodl vyzpívat ve svých písních a song s názvem „Hi, Ren“ se díky fantasticky jednoduchému, současně však skvělému videoklipu stal doslova přes noc internetovou senzací.

Při jeho sledování a poslechu máme možnost být svědky dialogu dvou osobností, z nichž je Ren stvořen a jejich rozhovor, který se v některých chvílích mění na hádku, je naprosto dechberoucí a vyvolává husí kůži. Souboj ambiciózního já, které se snaží vytvořit ze svého života něco pozitivního a trvalého s negativní stránkou naší osobnosti, která nám neustále našeptává, že nic nemá smysl a že jsme malí, slabí a nicotní, je vlastní každému z nás. Přesně tady Ren hraje na citlivou strunu a závěrečný krátký monolog již v roli toho pravého, jediného Rena, dodává písničce další vrstvu a povyšuje ji na manifest všech, kteří jsou týráni pochybnostmi o sobě sama…

Odkaz na umělce: https://open.spotify.com

1. Wilderun – Epigone

První místo je u mě poměrně předvídatelnou záležitostí. V roce 2022 vydali Wilderun album „Epigone“, které následovalo po neuvěřitelném počinu „Veil of Imagination“. Je sice pravdou, že kvality Veil album Epigone nedosáhlo, i tak však ční vysoko nad současnou progmetalovou, folkmetalovou a vlastně celkově hudební scénou.

Album překypuje nápady a hudebními háčky, které se člověka chytí a nepustí. Doslova krásný zpěv Evana Berryho, který umí v pravou chvíli přitlačit na pilu a vykouzlit plnokrevný growl je zdoben pozadím skvělého zvuku, chytrých nápadů a detailů, které bude posluchač objevovat ještě i při třicátém (čtyřicátém, padesátém…) poslechu.

Recenze na toto albu už na tomto webu visí, proto by byl další popis jen nošením sov do Athén. Zkrátka, tohle je Hudba s velkým H. Pánům z Bostonu se to jednoduše opět povedlo a připravili mi skvělý hudební zážitek, ke kterému se neustále vracím i dnes, když je rok 2022 dávno minulostí…

Odkaz na album: