V současnosti se v metalu preferují nové postupy a přidávání nejrůznějších ingrediencí, jako stále větší podíl elektroniky. Je to pochopitelné a žánr to posouvá a rozšiřuje. Občas je však třeba vzpomenout na to, z čeho to všechno vzešlo a vrátit se o nějaký ten rok zpět. Ne vždy to musí být výlet na jehož konci je vykradená pokladnice nápadů, jak ukazují Unto Others, kteří naopak probouzejí duchy doby minulé, aby dali vzniknout novým.

Unto Others neměli lehký začátek. Po vydání prvního alba byli nuceni změnit si název, a to ještě dříve, než si na ten původní svět vůbec zvykl. Původní název Idle Hands už používala jistá country skupina, a tak změna byla nevyhnutelná. Skupina přitom vznikla teprve nedávno. Konkrétně v roce 2017 v Portlandu v Oregonu ve Spojených státech. Nutno dodat, že za tu dobu vyšly již dvě řadové desky a dvě, respektive tři épíčka. Kořeny lze spatřovat v uskupení Spellcaster z jehož popela zpěvák a kytarista Gabriel Franco vystavěl heavy metal s příměsí gotiky. Zní to fádně? Opak je pravdou. Schválně si zkuste pustit cokoliv od této party a myslím, že budete překvapeni, jak svěžím dojmem to celé působí. Výchozím bodem je melancholie a gotický základ, který je čerpán od těch nejlepších.

Na mysl se derou Sisters of Mercy, ale v tomto případě je to více heavy. Sama kapela uvádí jako inspiraci Héroes Del Silencio a kdo je slyšel, tak určitě dá za pravdu, že vliv tu jednoznačně je. Zejména pak album Senderos De Traición. Je evidentní, že samotný Gabriel se inspiroval i způsobem zpěvu.

Kde se však vzal nápad na vytí ve zpěvu nevím, každopádně mi to přijde jako dobrý a originální nápad. Vytí je slyšet například hned v úvodní skladbě prvního alba Mana v písní Nightfall. Celkově z tvorby Unto Others dýchá osmdesátkový duch. Není těžké do tvorby proniknout. Dokonce bych se nebál tvorbu označit do jisté míry za nakažlivou. Vraťme se tedy na začátek k prvnímu zářezu, který je silným počinem.

Kapitola první: Don’t Waste Your Time

Neztrácej čas je název prvního materiálu, který kapela nahrála ještě jako Idle Hands. K pětici skladeb později přibyla další dvojice, která vyšla jako Don’t Waste Your Time II, ale později, již pod novým názvem kapely vyšel materiál na jednom LP. Deska tedy nabízí 7 skladeb a některé tak výrazné, že je kapela hraje dodnes. Dokonce kus It Doesn’t Really Matter je největším hitem do dnešních dnů, ale nepředbíhejme. Kapela si dokáže získat pozornost od prvních tonů. Ať už díky skvělému zpěvu Gabriela Franca, jehož barva hlasu připomene Depeche Mode a Daveho Gahana.

Od první skladby je patrný klíčový prvek, díky kterému tato kapela vyniká. A to je specifická atmosféra, lehce melancholická zamyšlená poloha. Někdo by možná řekl strašidelná. Hodně děla specifická hra Sebastiana Silvy na kytaru. Má heavy nádech i melodie, ale je v ní mnohem více. Punk, horor, gotika i tvrdší odnože. Skvěle ho přitom doprovází zpěvák Gabriel Franco hrající druhou kytaru. K tomu však nahrál také basovou kytaru, která je, pravda až na druhé koleji. Nicméně nic to neubírá na celku. Celé to stmelují bicí v podání Colina Vranizana, které balancují mezi metalem a rockem a vždy když dostanou trochu prostoru, tak je znát, že Colina je skvělý hráč.

První dvě písně šlapou jako dobře namazaný stroj, ale skutečný potenciál se ukáže až v baladě Can You Hear The Rain. Zde se ukazuje další přednost, na kterou je třeba upozornit, a to je cit a umění napsat skutečně chytlavé písně. V dobách, kdy v metalu dominují pozéři, kteří si myslí, jak velcí jsou skladatelé a píší desetiminutové koncepční opusy, tak Unto Others se vracejí na začátek, ke kořenům a zbytečně nic nekomplikují a většina skladeb má stopáž okolo 3 minut a jasnou strukturu. Někdy taková přímočarost není na škodu. Jsou tu ukázkové kytarové harmonie a zpěvné refrény. To vyžaduje dávku talentu a tu nemá každý. Proto i kapel, jako je tato, zas tolik není. Název vystihuje tuto podstatu, kdy skladby jdou přímo k jádru věci na nic si nehrají a jsou tím, čím jsou. Kapela se předvedla v nejlepším možném světle a dala světu skvělou desku.  Don’t Waste Your Time má své pevné místo v diskografii, které nebude zapomenuto. Trio, které se objevilo z ničeho nic tu dobylo gothic metalový trůn.

Hodnocení: 5/6
Label: Eisenwald

Kapitola druhá: Mana

První řadové album vyšlo původně ještě pod hlavičkou Idle Hands, ale později byl materiál vydán již pod novým labelem a s novým jménem Unto Others. Deska je přímím pokračovatelem předešlého EPíčka už jen proto, že se tu z něj objevují některé písně. Hned úvodní Nighfall je skvělý otvírák. Dokáže vtáhnout a vzbudit patřičnou zvědavost a chuť na další.  Písně jsou tentokrát o něco rafinovanější a více učesané. Přesto nepůsobí a nezní jako většina metalové produkce, naopak kapela má vlastní tvář i zvuk, díky kterému ji snadno rozpoznáte na první poslech. Deska má blíž k rocku než k metalu a v druhé Jackie jako bych slyšel dokonce Him. Legendární finskou sebranku, která světu dala Love metal. Každopádně je tu i popová hitovost, ale velké změny oproti předchůdci tu nejsou a je to vlastně i dobře. Vysokou laťku se podařilo udržet a kolekci rozšířit o další jedenáctku skvělých songů.

V podstatě tu není slabého místa. Každá skladba je něčím zajímavá. Například v třetí Cosmic Overdrive dojde až na black metalové sypačky a není to na albu naposledy. Odkaz na osmdesátkové a devadesátkové německé heavy party je pak Give me To The Night. Retro podtrhuje také image kapely. A vkusný je i obal desky.

Album má 40 minut, a to znamená jediné, opět tu nejsou žádné opusy s délkou přes deset minut, ale přímočaré a chytlavé skladby, i když do dnešní doby se zas tak nehodí, ale tím si kapela vůbec hlavu neláme. Určitě si tu najdou své fanoušci Queensryche, Siouxie and the Banshees nebo již vzpomínané Sisters of Mercy. Je toho tu však mnohem více. Paralely lze najít i s Four Stroke Baron.

Kapitolou samou o sobě jsou texty kapely. Za fantastickými tématy se skrývají paralely s přítomností. Podobně psal třeba velikán Dio, na kterého jsem během poslechů myslel a říkal si, co by tomu asi řekl? Líbilo by se mu, jak Unto Others hrají? Tipl bych, že ano, ale kdo ví? Texty nemusí sedět každému, ale podobná klišé k metalu patří.

Na albu je tentokrát mnohem méně výraznější bubeník. K mému překvapení jde přitom o toho samého. Na albu bubnuje opět Colin Vranizan, který se posunul k rockovějšímu minimalizmu. Občas bych přeci jen očekával, že si trochu prostoru uzme, obzvláště, když vím z předešlé desky, že hrát určitě umí. Jako celek mi připadá Mana přeci jen o drobet slabší než její předchůdce. Zejména závěr desky je malinko horší. Nicméně po kapelu to bylo významné album, které jí posunulo k širokému publiku. Rozhodnout měl nástupce, a tak se i stalo.

Hodnocení: 4,5/6
Label: Eisenwald

Kapitola třetí: Strength

V roce 2021 kapela vydává druhou dlouho trvající desku a nutno dodat, že singl Heroin jí otevírá ve velkém stylu. Kapela jednoznačně přitvrdila a Gabe Franco ukazuje polohy, kde dosud nebyl a zní to skvěle. Navíc hned z úvodu je jasné, že tu opět máme tu gotickou atmosféru, kterou je kapela proslulá. Opět skladby šlapou jako dobře namazaný stroj. Kapela prostě umí psát skvělé písně a přitom se neopakovat, i když občas jejich materiál malinko splývá. Opět je znát drobný posun a konečně dostávají větší prostor i ostatní nástroje a nejen kytara. Krásně vyniknou klávesy a občas probublá i basa. Jako třeba ve skvělé When Will Gods Work Be Done.

Celkově tvrdší vyznění myslím kapele prospělo. Je to způsobeno i produkcí, která je dobrá a neubírá nic na onom tajemném hávu, ale otevírá doposud neotevřené dveře. Líbí se mi vkusné vsuvky různých prvků a zvuků. Tu a tam zazní střelba, nebo k nám přiletí zvuk orla a další věci, které to dělají nejen zajímavější, ale celé to posouvají do teatrálnější roviny.

Opět nechybí jasné hity, jako třeba Destiny. Celkově mi přijde Strength doposud nejucelenější a nejsilnějším zářezem Unto Others. Kapela skloubila vše z minulosti a zabalila to do metalovějšího hávu. Výsledkem je skvělé album, které si zaslouží pozornost. Mým osobním favoritem je předposlední kousek s názvem Instinct a tleskám, že se daří Unto Others držet nastavenou laťku, ba co víc jí i malinko zvedat. Na desce se nachází i jedna vkusně provedená předělávka Hell is for Children od Pata Benatara. V letošním roce pak k této desce kapela vydala EP Strenght II… Deep Cuts, které mě osobně příliš neoslovilo. Nejsem si jistý, ale půjde asi o vyřazené skladby z desky a mělo to tak asi i zůstat. Jde totiž o směsici průměrných až nevýrazných songů, které můžete s klidem minout a při čekání na další plnohodnotné album se vrátit spíše ke starším věcem. 

Hodnocení: 5/6
Label: Roadrunner Records