Zaměření autora těchto řádků se jistě zdá být poměrně jednostranné. Nicméně jsou věci a puzení, proti nimž je velmi těžké bojovat, a podělit se o dojmy z letošního alba autorových oblíbenců patří mezi ně. Nuže – pojďme se podívat, co nám bardi z Bostonu na začátku ledna nadělili pod usychající vánoční stromečky.
Okolo kapely se od posledního počinu událo několik změn. Zatímco předchozí album bylo vydáno ve vlastní režii, Epigone je prvním kouskem, u kterého Wilderun spolupracuje s vydavatelstvím Century Media. Druhá, a mnohem důležitější změna, se odehrála ohledně personálního složení. Řady Wilderun po vyprodukování nové desky opustil kytarista Joe Gettler, aby se mohl naplno věnovat svému tetovacímu studiu. Dlužno dodat, že pro Epigone ještě Gettler sólové party nahrál, proto se v tomto ohledu při poslechu nekoná žádné velké stylové či zvukové zemětřesení. Jeho místo zaplnil Wayne Ingram. Kapela tak nyní funguje jako kvartet. A jak nová deska symfonických folk-prog-melodic-metalistů zní?

Album otevírá skladba „Exhaler“. Překvapivě jemná a tichá píseň s akustickou kytarou, nenápadnými smyčci, syntezátory a lehce zamlženým hlasem mozku kapely, zpěváka a kytaristy Evana Berryho, je možná trochu nezvyklá svou „měkkostí“, nesmíme však zapomínat, že kořeny Wilderun tkví ve folkmetalu, a tam jemné, ba přímo až něžné momenty nebývají až tak vzácné.
Exhaler se bez znatelného předělu přehoupne do dalšího kusu, kterým je „Woolgatherer“. Skladba začíná opět jemně, ovšem po chvíli přichází zlom a od té chvíle už skladba putuje progrockovou a folkovou snovou krajinou s metalovým popraškem na vzdálených kopcích. Je fakt, že stopáž přes 14 minut je možná trochu příliš, na druhou stranu se zde ucho fajnšmekra dočká pro Wilderun typických neobvyklých harmonií a dynamických zvratů. Poprvé se zde také objevuje hostující Katie Müller, jejíž vokál doplňuje hlas zpěváka Evana Berryho ještě v několika dalších skladbách.
Třetí položkou na seznamu skladeb je „Passenger“. Tato píseň se dá shrnout do jediného slova: „epická“. Je přesně tím, co od Wilderunu očekáváme. Harmonické postupy, u nichž netušíte, co se bude dít v příští minutě, liché rytmy dovedně maskované tak, že si jich téměř nikdo nepovšimne, krásné melodie, které se zaryjí do podvědomí, skvělé orchestrace Wayne Ingrama a Dana Müllera a současně okamžiky, nad nimiž zaplesá ucho pravověrného metalisty a jeho zrak se zamlží při zvuku blastbeatů a zpěvákově growlingu. Necelých deset minut trvající skladba je jednoznačně jedním z vrcholů alba a už když ji během podzimu Century Media zveřejnila jako teaser pro nadcházející vydání alba, zalil autora hřejivý pocit, že Wilderun opět vyprodukovali něco neobvyklého a velkého.
Pakliže Passenger je úžasnou jízdou plnou laskominek pro milovníky kvalitního progmetalu, následující „Identifier“ je… Těžko se hledají slova pro něco, co je téměř z jiné planety. Zde už je zbytečné hledat označení nebo škatulkovat. Tohle je prostě HUDBA s velkým H. Od úvodního Berryho kratičkého vokálního intra s jednoduchou kytarou až po nádherně klenutý závěrečný klimax připomínající filmovou hudbu skladba posluchače uchopí a pošle jej skrze horskou dráhu emocí a nečekaných objevů. Je to vlastně takové malé album kondenzované do tracku se stopáží 11:32. Stejně jako u předchozího Passengeru i tady se uplatňují orchestrace Ingrama a Müllera, ke slovu přicházejí také pro metal ne zcela obvyklé nástroje jako dulcimer, mandolína nebo lap steel kytara. I kdyby byl zbytek desky naprostou vatou, už jen pro tuto jedinou skladbu stojí za poslech.
Po emocionálním kolotoči Identifieru má posluchače trochu zklidnit zvláštní mezihra „Ambition“. Dílko bubeníka Jona Teacheyho je podivným sonickým výstřelkem, jehož smysl autorovi uniká a na desce by podle jeho názoru vůbec nemusel být.

O závěr alba se postará čtyřdílná suita „Distraction“. Je dobré ji vyposlechnout vcelku, pokud někdo používá třeba na Spotify funkci shuffle, tady je dobrý důvod ji vypnout. „Distraction I“ opět startuje v klidném akustickém duchu, aby se postupně rozvinula do klenutého melodického refrénu, následně graduje sborovými zpěvy a frenetickým guturálním závěrem, který končí jediným tónem elektrické kytary.
Ten je pojítkem pro následující část „Distraction II“. Skvělý úvodní staccatový riff rozpoutá bouři orchestrálních orgií, aby se vše relativně zklidnilo při nástupu sloky. Skladba opět končí mohutnými sbory, které se rozpadají do kakofonie, jež je na konci téměř nesnesitelná. Je to však záměr, protože hudba, opět pomocí onoho jediného kytarového tónu, přechází do další části, zvané „Distraction III“.
Ta je zprvu dokonalým protipólem nervózní a bombastické předchůdkyně. Téměř šeptaný vokál sladkobolně doplňuje smyčcové kvarteto, postupně se však opět dostaví přechod k dynamickému vyvrcholení celé suity. Opět se nelze ubránit srovnání s filmovou hudbou, což v tomto případě vůbec není myšleno ve špatných konotacích. A navíc je tady malý bonbónek: hned po kytarovém sóle se překvapený posluchač dočká krátkého sóla na zkreslenou lap steel kytaru a autor musí uznat, že je to nejlepší sólo z tohoto neobvyklého ranku, jaké kdy slyšel. Závěr je opět překvapením, jak už to u Wilderun bývá. Prudký zlom, Berryho vokál s nezkreslenou elektrickou kytarou a přechod do poslední části suity, skladby „Distraction Nulla“.
Tato skladba není vlastně skladbou v pravém slova smyslu. Zpočátku nenápadná čistá kytara se záhy stává součástí kakofonické smršti s blastbeaty s vokálním chroptěním a zběsilým rejem nástrojů. Tento kus má zřejmě svou vnitřní logiku, ovšem autor ji nechápe a skladbu většinou při poslechu přeskakuje. Na někoho může tento track působit zmateně, možná až znepokojivě, navíc outro sestávající z tónu zpětně vazby je vyloženě nepříjemné. Těžko říci, zda se jedná o záznam divokého jamování bez dohodnuté struktury, nebo záměr, každopádně je tato část spolu s „Ambition“ pro autora zcela postradatelnou částí alba.
Verze desky na streamovacích platformách ještě obsahuje dvě bonusové skladby: cover „Everything In Its Right Place“ od Radiohead, která je klasickým faceliftem v duchu Wilderun a rozhodně originál nijak neuráží, a synth mix úvodní skladby „Exhaler“. Jako atmosférická kulisa je tento mix Exhaleru skvělý, jako samostatný track pro soustředěný poslech však malinko pokulhává za ostatními. CD verze desky, kterou byl autor neodolatelně puzen zakoupit, pak stran bonusů obsahuje pouze cover Radiohead, chybí zde remix Exhaleru.
Ještě jeden zajímavý postřeh – Wilderun ovládají pro metalisty poměrně zřídka uplatňované umění: píší refrény a nosné melodie zhusta v Durových tóninách. Tím je jejich hudba neobvyklá a v záplavě ostatních kapel si Wilderun uchovávají svou tvář.
Po poslechu alba se nabízí otázka: překonali Wilderun svůj opus magnum „Veil of Imagination“? Odpověď je dle autora jednoznačná: nikoli. Epigone je mnohem méně kompaktní, je zde méně orchestrace, skladby mají například v případě Woolgatherer lehce přešvihnutou stopáž a objevuje se zde i trocha vaty ve formě skladeb Ambition a Distraction Nulla.
Položme si však ještě související otázku: je deska dobrá? I zde je dle autora odpověď jednoznačná: rozhodně. Deska není jen dobrá, je dokonce výborná. Problém je v tom, že Wilderun nastavili svým předchozím počinem laťku natolik vysoko, že i skvělá deska se proti ní jeví jako chudý příbuzný.
Tudíž je Epigone, přes všechna zmíněná negativa, velmi důstojným produktem instituce jménem Wilderun a minimálně u autora setrvale okupuje post desky roku. Lze doufat, že pány z Bostonu nepřestane muzicírování bavit a za nějaký čas se opět setkáme se sonickým destilátem obsahu jejich mozkoven. Do té doby mohu váženým čtenářům slíbit, že se budu věnovat i jiným kapelám, protože na hudební scéně je mnoho smeček, které si zaslouží naši pozornost…

Hodnocení: 5,8/6

Kapela: Wilderun
Album: Epigone
Label: Century Media
Žánr: všehochuť 🙂

Datum vydání: 7. ledna 2022

Tracklist:

Exhaler
Woolgatherer
Passenger
Identifier
Ambition
Distraction I
Distraction II
Distraction III
Distraction Nulla

Bonusy:
Everything In Its Right Place (Radiohead)
Exhaler (Synth Mix) – pouze na streamovacích platformách

Stopáž: 62:39 (bez bonusů)

Sestava: Evan Anderson Berry – zpěv, kytara; Wayne Ingram – kytara, lap steel kytara, mandolína, dobro, baritonová kytara, orchestrace; Joe Gettler – sólová kytara; Jonathan Teachey – bicí; Daniel Müller – baskytara, syntezátory, dulcimer, sound design