Naprostou většinu hudby, kterou poslouchám, řadím ve svém podvědomí do dvou hlavních škatulek. První má označení „nic pro mě“, druhá škatulka zase „dobrá muzika, stojí za opakovaný poslech, ukládám do sledovaných na Spotify“. Obě zmíněné škatulky jsou solidně zaplněné (byť ta první bohužel více, než bych si přál). Ale kdesi vzadu existuje ještě třetí škatulka, na níž je nápis „úžasný objev, je naprosto nutné poslouchat stále dokola“.

V době, kdy byla na vzestupu pandemie covidu, jsem zabrousil na svou oblíbenou stránku „Angry Metal Guy“. Možná není úplně košer hovořit v dobrém o konkurenci (náš tým nemá zrovna nízké sebevědomí, haha), ale právě tam na mě vykoukla recenze alba „Veil of Imagination“ mně neznámé bostonské kapely Wilderun. Zaujalo mě extatické nadšení recenzenta (AMG má vůbec pro Wilderun evidentně slabost) a také obal alba. Ten mimochodem patří mezi velmi vydařená grafická dílka.

Embedovaný přehrávač mi následně nabídl skladbu „Far from Where Dreams Unfurl“. Prapodivný název mi v hlavě rezonoval jen chvíli, protože následně jsem zažil skutečné hudební vytržení. Skvěle šlapající úvodní melodie podobná stadionovým halekačkám následovaná vymazleným sólem byla jen úvodem do pestrého a mnohotvárného mikrokosmu této skladby. Měnící se tempo, liché rytmy, neustálé kontrasty, a hlavně jedna velká, ba přímo obří deviza, kterou Wilderun oplývá a o které bude ještě řeč.

Poslech skladby mě zaujal natolik, že jsem si okamžitě koupil celé album a má očekávání byla naplněna stonásobně. Album Veil of Imagination se po prvním poslechu stalo mým albem dne, následně týdne, měsíce, roku a troufám si říci, že možná i albem dekády a Wilderun kapelou, kterou se vyplatí velmi pečlivě sledovat.

Celé album je jakýmsi kvazikonceptem, při němž skladby víceméně přecházejí jedna do druhé a tvoří kohezivní celek. Abych pravdu řekl, dodnes vlastně nevím, kdy která skladba končí a další začíná. Je to jednak proto, že ono prolínání není občas zcela patrné a také proto, že když si toto album pustím, musím si jej poslechnout od začátku do konce.

Brána do Závoje imaginace se otevírá skladbou The Unimaginable Zero Summer (názvy skladeb jsou u Wilderunu nekončícím zdrojem zábavy). Ta přivítá poněkud netradičně recitativem, na který mnozí recenzenti a komentátoři reagují s despektem, pro mě osobně však vůbec není rušivým nebo trapným prvkem. Akustický úvod se zajímavou a netradiční harmonií otevírá bránu sborům, ty zase ustupují energické smršti s blastbeaty, následuje exposé jedné z melodií střídané zajíkavými rytmy s guturálním chrchlotem zpěváka Evana Berryho, aby o pár chvil později stejná sada hlasivek dala vyniknout svému příjemně čistému a velmi dobře intonujícímu hlasu. Mísí se zde prvky metalu, progrocku, symfonického metalu, folkmetalu, filmové hudby a kdovíčeho ještě. Je tudíž nemožné desku a potažmo kapelu zaškatulkovat do jednoho žánru, v tomto ohledu se mi vybavuje kapela Twelve Foot Ninja, ovšem zde je mix stylů prezentován v promyšlenější a bohatší podobě. Na mysl vytane spojení „metal říznutý soundtrackem disneyovky“, autor však toto spojení uvádí v jednoznačně pozitivním smyslu. A ještě je tady již zmíněná deviza, která hudbu Wilderun povyšuje do jiné dimenze.

Onou devizou jsou orchestrální aranžmá, jež jsou doslova lahůdkou pro ucho náročného posluchače. Aby nedošlo k mýlce – Veil of Imagination v žádném případě není klasickým konceptem, kdy kapela na své skladby naroubuje aranžmá se symfonickým orchestrem à la Metallica a vypustí svůj výtvor do světa s variacemi slova „Symphonic“ v názvu. Zde je orchestrace integrální součástí skladeb a ani na moment jsem neměl dojem, že působí cizorodě nebo nevyváženě. Jedním z důvodů může být to, že dva členové kapely studovali orchestraci a filmovou skladbu na Berklee College of Music a kytarista Wayne Ingram působil pět let coby skladatel ve firmě Bleeding Fingers Custom Music Shop, kterou spoluzakládal a provozuje jeden z dnešních nejrenomovanějších skladatelů filmové hudby Hans Zimmer!

Za zmínku stojí také celkově výtečný mix, který je výsledkem působení čtenářům jistě známého Dana Svanö. Produkce je křišťálově čistá a každý nástroj, včetně dulcimeru a podobných exotických instrumentů, je perfektně slyšitelný a rozeznatelný.

Upřímně – tato hudba se zřejmě nebude líbit každému, jedno je však zaručeno: nudit se rozhodně nebudete. Mnohé hlasy tvrdí, že se jedná o hudbu překombinovanou, pompézní, plnou klišé a zbytečné vaty. Z opačné strany zase zaznívá neutuchající chvála a až nekritické zbožňování, jež se nezastaví ani před označením „jedno z nejzásadnějších alb progresivního metalu“. A oba tyto názory jsou zcela legitimní. Veil of Imagination je polarizujícím albem, které není na první poslech pro mnohé stravitelné a může působit jako chaotická smršť motivů a stylů. Avšak na někoho jako já, kdo má tu správnou náladu a dá si práci a pokusí se proklestit houštinou invence Wilderunu, čekají netušené hudební rozkoše a trvající radost z dalšího objeveného motivku, který při předchozích posleších unikl uchu posluchačovu. Zkrátka – ani po dvou letech jsem neztratil chuť objevovat nové světy, jež kombinují folk, metal, symfonickou hudbu a všechno mezi tím způsobem, jaký jsem do jara 2020 neslyšel. Album na mě zapůsobilo natolik, že jsem se po několika letech nespokojil se zařazením do digitální knihovny, ale objednal si fyzické cédéčko, přičemž naposledy se tak stalo odhadem před deseti-dvanácti lety.

Veil of Imagination jednoduše stojí za poslech, ať už bude posluchačův finální verdikt jakýkoli. Můj je pak zcela jednoznačný – plný počet!

Hodnocení: 6/6

Kapela: Wilderun
Album: Veil of Imagination
Label: Century Media (reedice z roku 2021, původně vydáno svépomocí)
Žánr: všehochuť 🙂

Datum vydání: 19. listopadu 2019

Tracklist:

The Unimaginable Zero Summer
O Resolution!
Sleeping Ambassadors Of The Sun
Scentless Core – Budding
Far From Where Dreams Unfurl
Scentless Core – Fading
The Tyranny Of Imagination
When The Fire And The Rose Were One

56 minut

Sestava: Evan Anderson Berry – zpěv, kytara, klavír; Wayne Ingram – orchestrace; Joe Gettler – sólová kytara; Jonathan Teachey – bicí; Daniel Müller – baskytara, syntezátory, orchestrace