Blíží se konec roku 2022, který byl velmi bohatý na skvělé desky. Než se však vrhneme na jejich rekapitulaci, rozhodli jsme se ohlédnout za rokem 2021. Výběr je čistě subjektivní a věřím, že mnozí z Vás by volili jinak. Klidně nám napište, jaká alba byste vybrali, a třeba uděláme výběr 10 desek podle našich čtenářů. Pokud se sejde dost odpovědí a bude z čeho vybírat. Tak se tedy pojďme ohlédnout za Top deskami roku 2021 podle redakce MusiCheck.

10. Frost*: Day and Age

Ukryté britské hudební tajemství. To jsou Frost*. Day and Age je hudební nálož, jež fanoušky progresivního rocku nemůže nechat na pochybách, že Frost* se přes jisté výkyvy v kvalitě tvorby vyplatí pečlivě sledovat. John Mitchell opět ukazuje, že vše, na co sáhne je jakousi zárukou kvality. Pokud máte rádi Genesis, Pink Floyd, Marillion, tak je poslech Frost*: Day and Age jednoduše přesně to pravé na dlouhé zimní večery.

Odkaz na album:

9. Iron Maiden: Senjutsu

Už delší dobu pozoruji u party kolem Steva Harrisa jistou dávku nostalgie a balancování. O čem svědčí například texty na posledních deskách. Zejména znatelné je to třeba na řadovce The Final Frontier z roku 2012. Po celou dobu poslechu mě doprovází zvláštní pocit – rezignace, uvědomění si vlastní postradatelnosti i toho, že vlastně duch a odkaz Iron Maiden už se do dnešní doby moc nehodí, a kapela si toho je jednoznačně vědoma. A přesně ten samí pocit se vrátil při poslechu alba Senjutsu. Jde o progresivnější stránku Iron Maiden. Materiál nikam nespěchá a drží se jasně zavedených mantinelů, přesto občas překvapí. Musím, ale jednoznačně vypíchnou závěrečnou Hell on Earth. Po tolika letech na scéně složit takovou pecku, to klobouk dolů. Je to velmi silný song po textové stránce. Bruce zde zní velmi dobře a přesto, že je stopáž delší než 11 minut, je to prostě jízda od začátku dokonce.

Kapela v roce 2023 v květnu zavítá zpět do České republiky, aby zde představila skladby z poslední řadovky a věřím, že zazní i má oblíbena Hell on Earth. O vystoupení byl takový zájem, že kapela přidala i druhý termín, a tak u nás vystoupí ve dvou termínech. Turné pojmenované Future Past Tour se krom Senjutsu bude věnovat také peckám z řadovky Somewhere In Time, o které s již řadu let fanoušci sami říkají.
Odkaz na album:

8. Daxma: Unmarked boxes

Zádumčivá a neveselá deska. Za to propracovaná atmosférou nabitá doomová smršť. Hudba kapely Daxma je těžko uchopitelná a rozhodně není pro každého. Není to ten druh hudby, u kterého si budete klepat do rytmu, nebo tu a tam popěvovat. Vše je jednoduše podřízeno atmosféře, a pozornému uchu posluchače. Včetně zpěvu, který je zde jen jakousi součástí většího celku, a někdy ho budete dokonce v tónech hledat. Prakticky mimo povšimnutí široké veřejnosti vzniklo dílko, které podle mého názoru ocení až čas. Velmi příjemná záležitost zasluhující pozornost. Ani po měsících od vydání opakované poslechy neomrzely. Naopak album zraje jako dobré víno.

Odkaz na album:

7. Four Stroke Baron: Classics

Zajímavé uskupení tvořící velmi zajímavý mix metalu s popem osmdesátých a devadesátých let. Pokud Vás někdy zajímalo, jak by zněli takoví Depeche Mode nebo Tears for Fears, kdyby hráli metal, tak toto je odpověď. Přesnější zaškatulkování bohužel prostě nemám. Ono je to ve směs tak divné, až je to přitažlivé. Rozhodně jedno z největších překvapení roku 2021. Pokud se nebráníte experimentům a modernímu pojetí metalu, tak doporučuj rozhodně Classics vyzkoušet. Navíc když se mixu této šílenosti ujal Devin Townsend. Zajímavý počin, který má sílu oslovit široké publikům a ambice stát se skutečnou klasikou.

Odkaz na album:

6. Architects: For Those That Wish to Exist

Z kapely Architects se stala metalová senzace a deska For Those That Wish to Exist jejich postavení jen upevnila a jednoznačně rozšířila fanouškovskou základnu. Překvapivě přístupný metal, který ovšem uvnitř neskrývá tuctovost. Což není úplně samozřejmost. Řadovka má co nabídnout, je tu dost hitového materiálu a parádní je přebal alba s astronautem v kostele. Někteří fanoušci považují za vrchol kapely desku Holy Hell z roku 2018. Osobně ho vidím spíš fakticky ve For Those That Wish to Exist. Obsahuje totiž všechny ingredience velké metalové desky a věřím, že i zpětně bude dílo vnímáno pro kapelu jako zlomové. Rozhodně jeden z nejlepších metalových počinů roku 2021.

Odkaz na album:

5. Cradle of Filth: Existence Is Futile

Krejdláči překvapili v roce 2021 doslova až nadčasovým počinem, který vyzrál a dostal ještě děsivější ráz po vpádu ruských vojáku na Ukrajinu. Vize budoucnosti, která není lichotivá rezonuje hudební éterem a připomíná mrtvého jezdce s kosou na koni zvěstujícího zlé časy. Schválně zkuste si pustit kousek Necromantic Fantasies a slyšte v čase 1:07 Save Ukraine. Jasan, je to homonymum (Save the Grave), ale pojďme si přiznat, že jde o podivuhodnou shodu náhod. Temná poezie par excellence. Existenciální tíseň se tentokrát podařilo navodit do posledního a z atmosféry mrazí. Dani je ve skvělé formě a syčí síru na všechny strany hořícího světa, který je plný hříchu. Materiál po měsících nezestárl, a naopak některé pasáže z pohledu události posledních měsíců působí až prorocky.

V novodobé kariéře složila kapela jednoznačně nesilnější materiál. Není tajemstvím, že u krejdláčů působí naši krajané, kteří jsou dnes výraznou složkou kolébky hnusu. Martin se mimo hraní na škopky podílí i na skládání. Ashok mmo své horor image á lá Pinhead (Hellraiser) drží rytmiku a mnohdy předvádí zajímavé vyhrávky na kytaru. Navíc mu to velmi dobře hraje také na živo. Cradle of Filth nám tedy otevírají první pětku nejlepších alb roku 2021 podle MusChecku a nutno přiznat, že právem.

Odkaz na album:

4. Chevelle: Niratias

Čestné bramborové místo si odnášejí Chevelle a jejich pecka Niratias. Podivný název alba je zkratkou: Nothing Is Real And This Is A Simulation. Odkazující na prohlášení vizionáře a nejbohatšího člověka planety Elona Muska, který je vlastníkem několika zásadních společností a udává léta technologický směr, že je možné, že všichni žijeme v simulaci. Pete Loeffler je prý jeho velkým fanouškem. Futuristická témata propojená s vesmírem se nesou celou deskou a je to příjemně osvěžující jízda. Písně sice nejsou extra instrumentálně složité, ale ani dvakrát přístupné. Člověk si nejdříve k materiálu musí najít cestu. Od úvodních tonů po poslední kousek je ovšem přítomen jistý prvek napětí a určitý druh melancholie. Naléhavost písní je patrná a vše je podpořeno skvělým vokálem a ostrou kytarou. Celek stmeluje dohromady úderná rytmik, a co je nejdůležitější album se jako celek neoposlouchá ani při opakovaných posleších. 

Odkaz na album:

3. Lowrider: Refractions

Velkým překvapením na třetím místě budou Lowrider s jejich albem, které (ne)vyšlo v roce 2021. Vyšlo totiž v roce 2020, ale na fyzické nosiče se dostalo až v roce 2021 a proto jsou i v tomto výčtu. Byť je to trochu nefér. Nicméně materiál je silný a zasluhuje pozornost. Úderné riffy jdou strašně snadno pod kůži, a tam zůstávají ještě dlouho po poslechu. Lowrider je tak trochu zvláštní kapela. Nejen, že ji téměř nikdo nezná, ona toho ani za svou poměrně dlouhou existenci moc nevydala. Tento počin vychází po 20letém půstu. Tato švédská trojce je přitom v podhoubí Stoner rocku minimálně v Evropě vnímána jako legenda! Všem rockerům s kořeny ve starších kytarovkách nebo pro všechny milovníky ostrých kytarových riffů a sólíček je toto troufám si říci povinnost. Album má celkově pěkný a živý zvuk. A to díky skvělé práci masteringu, který měl na starosti včetně produkce Karl Daniel Lidén (Katatonia, Bloodbath). Závěrečná téměř 12minutová Pipe Rider je pomyslnou třešničkou, na už tak výborném dortu. Spojuje vlastně nové s tím starým a ukazuje, čím jsou tito švédští rockeři po dvaceti letech. Lowrider hrají jako Kyuss v nejlepších letech, a přitom mají ještě něco navíc.

Odkaz na album:

2. Maybeshewill: No Feeling Is Final

Potřebuješ zpěváka – říkají. Jinak neprorazíš – říkají. Maybeshewill: „Podržte nám pivo“. Ano, takto stručně by se dala shrnout kariera těchto anglických post rockerů, kteří dokázali prorazit bez zpěvu, protože jejich skladby vyprávějí příběhy i bez něj. V jednoduchosti bývá krása, ne že by Maybeshewill hráli jednoduše, ale celek tak zní. Což není na škodu, jak se ukazuje. Album je naopak instrumentálně na vysoké úrovni a v dosavadní kariéře těchto Angličanů. No Feeling is Final je poselstvím naděje a solidarity. Každá skladba je součástí většího celku. Jsou tu vrcholy i klidná údolí. Přesně jako do obal desky ukazující lesy táhnoucí se až za horizont. Pro někoho to bude možná až příliš vyumělkované album. Ovšem pro nás je to čestné číslo dva. Maybeshewill složili dramaticky výbornou desku, která si zaslouží rozhodně větší pozornost, než se jí ve skutečnosti prozatím dostává. Jde o hudební film, rozlehlý, jako krajina na obalu desky, která nemá slabé místo. Věřím, že se ještě dočkáme velkých věcí.

Odkaz na album:

1. King Buffalo: Acheron

Newyorští King Buffalo jsou nadějným uskupením, kteří již několikrát dokázali, že se určitě vyplatí sledovat jejich tvorbu. Existují od roku 2013, ale stále se rozvíjejí a rozšiřují svou fanouškovskou základnu. Acheron je albem z jeskyně. Přesně tam bylo nahráno a díky tomu má jedinečnou akustiku. Díky tomu zní naprosto unikátně a nepřipomíná nic, co bych již slyšel jinde. (Což je v tomto hudebním žánru už troufám si říci skoro unikát). Nic by to ovšem nebylo platné bez silného hudebního materiálu a ten tu rozhodně nechybí. Hned úvodní Acheron se „probouzí“ za zvuku tekoucí vody a je samozřejmě odkazem na stejnojmennou mýtickou řeku. Nosnou plochou alba jsou opakující se hudební motivy postupně vrstvené a využívající i prostor ve kterém byly nahrány. Díky tomu působí až hypnoticky, a na kvalitní hifi sestavě vytvoří zajímavou kulisu. Trojici nechybí zajímavé nápady a jakýsi punc jedinečnosti. V roce 2022 nás pak kapela potěšila dalším materiálem, který rozhodně nezklamal. Ukázal další cesty, kterým je schopna tato americká kapela jít. Nicméně z trilogie desek je to právě Acheron, který mě nadchnul nejvíce.

Odkaz na album: