Potkají se dva Lotyši, Řek a Holanďan v Anglii… Zní to jako začátek hloupého vtipu, ale přesně takhle vznikla metalová partička Helestios. Stalo se to v roce 2025 a od té doby vyšly dvě zajímavá alba, která si zaslouží pozornost.
Jde tedy o kovidové dítko. Kapele se podařilo debutem Your Pain Tastes Good, který si sama produkovala vzbudit uznání kritiky. Úspěch byl motivací k dalšímu albu, které je už mnohem více vyspělé a ucelenější. Zatímco debut je žánrový mišmaš, tak druhá deska Road To Ectasy už je žánrově mnohem přímočařejší. Začněme ale u názvu. Helestios zní řecky a mýtický, ale ve skutečnosti jde o kombinaci prvních písmen jmen Henrijs Leja a Stylios Angelis. Což jsou zakládající členové kapely. V sestavě došlo k několika změnám mezi deskami původní členové (bubeník a baskytarista) byly z jiných zemí a stěžovalo to proces hraní. Na albech je to však více než znát. Trošku jako poslouchat dvě odlišné kapely. Největší rozdíl je znatelný na bicích.
Tvoje bolest chutná dobře
Debut začíná heavy metalcorově z prvky death metalu, ale dokáže zaujmout natolik, aby měl posluchač chuť poslouchat dál. Zejména silná je kytara, která předvádí skvělé riffy, vyhrávky i sóla. Stylios Angelis překvapuje svým smyslem pro melodii a je jednoznačně jednou z nejsilnějších stránek Helestios. Společně s Henrijsem, který krom zpěvu také hraje na kytaru tvoří slušně sehrané duo. Velmi silný je třetí song Downgaded World na desce, který v refrénu používá melodický hlas. Opět je tu otírání o heavy metalcore. První velká stylová změna je v následující Back To Where It Starts. Ozvěny art rocku a rocku let osmdesátých, které si podávají ruce s Morbid Angel. Trochu to na mě působí, jakoby kluci experimentovali a zkoušeli všechno možné. Zejména rytmika směřuje ke speedu, ale kytara a zpěv to hází spíše k death metalu a doomu. Zní to fakt šíleně, ale ve výsledku to funguje a debut je opravdu povedený. Skladba All Attack byla napsána na podporu běloruského lidu, ale jinak se textově cílí hlavně na mytologická témata. Tomu odpovídá také obal desky, který má na svědomí Artūrs Bērziņš, který vytvořil také obal druhé desky. Byť na Your Pain Tastes Good se Helestios ještě hledají, tak výsledkem je silné album, kteří mnozí považují za lepší než byl nástupce, který spatřil světlo světa v roce 2023.
Dítě dospělo
Po debutu došlo na ony změny a ke kapele se přidává basista z Polska Przemek Tazmano Kepinski na basu a hlavně Rob Lee na bicí, který podle mě k tváři Helestios sedí lépe. Pryč je experimentování a stylové přelety. Technické a zároveň jednoduché. Album je mnohem více heavy thrash a z žánrového ranku nějak zásadně už nevybočuje a s tím korespondují také mnohem přímější texty, které v sobě mají i metalové klišé. Jako třeba ve skladbě Fight. Kde se zpívá: Fight for your Right, Right to Fight for Life, What the Fuck… Zkrátka dobrá metalová hudba pro každodenní situace vašeho každodenního života – ať už snídáte cereálie, uvíznete v zácpě nebo si hrajete s gumovou kachničkou ve vaně.
Road To Ecstasy se zaměřuje na společenské témata a staví se proti elitám. Je cítit strach z technické budoucnosti. Úvodní Sanctuary je death thrashový nášup a In Cage pokračuje v nekompromisní nakupovačce. líbí se mi zvuk desky a produkce. Bicí jsou krásně čitelné a kytara ostrá jak chilli papričky od Kubelíka. Jako tmel zde působí hrdelní čistič, Henrijs, který na kytaru sekunduje skvělému Angelisovi. Mnohým můžou znít Helestios povrchně a jednoduše, ale čert je v detailech, jen je třeba je vnímat. Jako třeba palebnou sílu kopáků v již zmíněné In Cage. Sbory v Cycles a další maličkosti, které ve finále z této nahrávky dělají neuvěřitelně chytlavé dílo. Osobně jsem rád, že se desky dají sehnat alespoň na CDéčku. Raději bych vinyl, ale i tak jsem rád, že jsem alba sehnal. U nás to jde blbě a bylo třeba využít import z Anglie od kamaráda, kterému tímto moc děkuji.
Zajímavý nápad byl použit ve skladbě Evil Bastard, ve které je ústředním motivem kontroverzní projev bývalého amerického prezidenta Kennedyho z roku 1961. Do dnešní doby se hodí velmi dobře a právě ta aktuálnost přidává desce na naléhavosti. Jsem rád, že se upustilo od melodických vokálů a vše zcela ovládl hrdelní běsot. Musím pochválit, že se obě desky podařilo udržet délkou na uzdě a v tomto případě to vidím jako jednoznačný přínos. Songy nejsou přemrštěně dlouhé a i když některé mají delší stopáž vůbec tak nepůsobí. Za mě jsou Helestios velmi příjemným překvapením a doufám, že jejich cesta deskou Road To Ecstasy zdaleka nekončí, byla by to rozhodně škoda.