Tak tohle jsem vážně nečekal. Ne vážně. Na sklonku minulého roku jsem měl možnost poslechnout si novinku řeckých Minorfase a byla to láska na první poslech. Ostré kytary a hlavně dobře napsané písně. Pro mě je album No Place To Rest největším překvapením roku 2022. Fakt, vážně.

Prakticky neznámá partička z Jižní Evropy jasně dokazuje, že není třeba velkého jména, reklamy a nebo pozlátek okolo, když umíte dobře hrát, posluchač si Vás najde sám. To se totiž přesně stalo v mém případě. Začněme ale pěkně pomalu. Tedy u obalu, který je, pravda, trochu morbidní. Jsou na něm lebky z kostnice postavené na hoře Kajmakčalan na řecko-severomakedonské státní hranici. Jde o památník bitvy u Car a obětem první světové války. Foto pořídl řecký umělec Anthi Lalioti a rozhodně minimálně zaujme. Šedé lebky a kosti před nebeskou modří nutí k zamyšlení. Šlapeme na odkazy svých předků?

To hlavní je však uvězněno uvnitř. Úvod Ni.nE. není pouhý balast, ale začátek 46 minut trvající nekompromisní, syrové rockové řežby. Což potvrzuje hned další What If. V textech se odráží aktuální témata, doba covidová, nebo válka. Vypadněte z mé hlavy, nechoďte do mého srdce, Přestaňte mi kazit mysl… Zaznívá v refrénu What If. Nedokázal jsem se od poslechu odtrhnout a v každé skladbě se objevil důvod, proč pokračovat dál a měl chuť si to pustit znova. Hudba Minorfase je pozoruhodně nápaditá, což zjistíte velmi rychle.

Kousek Breed zaujme orientálními prvky a silným textem. Zeppelinovsky postavená skladba v moderním hávu okořeněná grunge a zakončená naprosto skvělým sólem na šestistrunku. Slast a pastva pro uši. Není to ovšem vrchol, ba ne. V podobném stylu jedeme dál.

Zdvojené kytary v další Blindsun a syrovost připomene takové Alice in Chains, Pearl Jam, Soundgarden nebo Nirvanu. Nejde však o žádnou sprostou vykrádačku. V podobném duchu pak pokračuje i další Heart in Hands.

V hudbě těchto Řeků lze ovšem slyšet mnohem víc. Například připomenou současnou produkci mnohem slavnějších Cave In, kterým ale spíše dochází dech a chybí drive. V některých ohledech bych se nebál srovnání i se skvělými Truckfighters. Jo a už jsem se zmínil o zvuku? Ten je za mě totiž hodně povedený, bezprostřední, ale přitom všechny nástroje jde krásně slyšet. Nic není zbytečně utopené, nebo naopak vytažené. Ještě větším překvapením proto je, že za ním nestojí žádná velká nahrávací společnost, ale kluci si to všechno dělali v podstatě sami. Smekám a klaním se až k zemi.

Deska byla nahrána ve studiích Srecordings Studio a Coyote Studio. Celek pak smíchal Cristian Varga. Výsledkem je syrový a přitom čistý zvuk. Zejména kytary, které mají tu správnou ostrost, a bicí, které nejsou utopené a krásně vyznívají všechny údery nápadité hry Antonise Kanarase, se mi velmi líbí. Tohle chci prostě na černé placce. Budu si muset však počkat minimálně na podzim, protože tehdy to má vyjít i na lpéčkách. A fakt se těším.  

Nemá cenu zde vypisovat všechny podrobnosti o jednotlivých skladbách. Každá má totiž něco. Jsou krásně různorodé a poslouchají se dobře i songy s delší stopáží. Tři čtvrtě hodiny Vám uteče u poslechu jako nic. Navíc čím déle Minorfase poslouchám tím víc mě vlastně baví. Poslech jsem si tedy ze zvědavosti i předešlou, debutovou desku 5 Symptoms Of Spiritual Awakening a zalíbila se mi též. Mohu jí tedy k poslechu rozhodně doporučit. Už tehdy se projevila nakažlivost kapely.

Deska neztrácí dech ani v závěru, který otevírá skladba Odysseus a zakončuje naprosto uzemňující dupačka Runaway. Jsem si téměř jistý, že tohle nezůstane bez povšimnutí. Nemůže… No Place to Rest je pro mě jednoduše největším překvapením minulého roku a jsem rád, že na našich stránkách právě tato deska otevírá rok 2023.

Hodnocení: 6/6

Název: Minorfase
Album: No Place to Rest
Label: Vlastní náklad
Žánr: Rock/Grunge/Alternativní metal
Datum vydání: 12. prosince 2022

00:46:16

Sestava: Angelos Mefsout – kytara, Ilias Nikolaidis – baskytara, zpěv, Antonis Kanaras – bicí, Nikos Karapatakis – kytara, zpěv