Dobrá zpráva: Spirit Adrift vydávají nové album. Ta špatná? Je zároveň jejich posledním. Americká kapela se na své rozlučkové nahrávce rozhodla opustit cestu, po které v posledních letech kráčela, a vydat se směrem zpět ke kořenům. Odklon od tradičnějšího heavy metalu směrem k temnějšímu, hutnějšímu a výrazně doomovějšímu zvuku. Je to krok správným směrem, nebo se kapela na své poslední cestě vydala do slepé uličky? Pojďme se na to podívat.

Novinka začíná poměrně tajemně, než se postupně přelije do hutného kytarového riffu ve středním tempu. A právě tady se posluchačům otevírá svět, ve kterém se bude pohybovat po zbytek alba. Spirit Adrift tentokrát vsadili na mnohem těžší a temnější zvuk. Klasický heavy metal ustupuje do pozadí a na jeho místo nastupuje kombinace doomu, thrashe a klasického hard rocku, která dává nahrávce syrovější, místy až zlověstnou atmosféru. Nejvýrazněji jsou zde slyšet ozvěny legendárních Black Sabbath, především jejich pozdější tvorby. Schválně si zkuste pustit hned druhou: Window Whitin. Nejde přitom jen o samotné riffy, ale také o celkové vyznění skladeb, jejich pomalejší tah a důraz na hutnost. Spirit Adrift se však nesnaží pouze bezmyšlenkovitě napodobovat své hudební vzory. Výsledkem je materiál, který si zachovává vlastní tvář.

Celek je ale mnohem méně přístupný. Co je ale ještě horší, že je daleko méně zapamatovatelnejší a s tím už mám malinko problém. Vše zní hodně podobně. Bez výraznějších změn a silných refrénů je to velmi těžký poslech na první dobrou. Je to jednoznačně záměr. Multiinstrumentalista a hlavní postava kapely Nate Garrett ještě před vydáním prohlásil, že záměrem bylo vydat na závěr nejtvrdší a nejsyrovější materiál. Osobně z toho cítím trochu i poctu starému metalu a ve finále si myslím, že je velká škoda, že Spirit Adrift končí. Infinite Illumination není asi nejsilnější deskou jakou kdy tihle švédové vydali, nicméně je pořád dost silná a hlavně má parádní atmosféru. Nahrávka vznikla na podzim roku 2025 v produkci Natea Garretta a Jeffa Hensona. O hutný mix a mastering se postaral známý producent Zeuss (spolupracoval např. s Crowbar nebo Hatebreed).Po deseti letech se tedy příběh Spirit Adrift uzavírá. Je to podle mého škoda, protože kapela má za sebou silná hudební dílka. Nicméně Nate sám asi nejlépe ví čemu se chce věnovat. Nechci ani tvrdit, že kapela odchází v nejlepším, protože to bych lhal. Nicméně potenciál tu pořád cítím.

Jednak za to může skvělá produkce a pak taky ona atmosféra, která mě prostě baví. Je to silné gotické, ale místy neprostupné dílko. Zní to jako koncepční album. Jsou tu ozvěny starších alb od Metallica, ale i gotický nádech věcí od King Diamond. A musím říci, že opakované poslechy pomohly se do alba více dostat. Místy je však té utahonsti přeci jen moc a věřím, že s tím mohou mít problém i jiní posluchači. Nicméně je tu několik schovaných pokladů. Jako první vytáhnu Born in a Bad Way. Rezonující riff dokáže nakopnout a udržet pozornost. Jde o přímočařejší kousek, který otevírá cestu k progresivněji laděnější druhé pulce alba, která je za mě rozhodně lepší.

Dalším pokladem je za mě skladba White Dead, ze které slyším naléhavost i tu osobní zkušenost. Nate má těžce nemocnou ženu, což je jeden z důvodu proč se rozhodl kapitolu Spirit Adrift uzavřít. A věděl to už v době psaní. Místo jednoho uceleného příběhu pojí nahrávku spíše tematický rámec konce, těžkost býti a smrti a návratu ke kořenům. A podobně jako samotná hudba, i vizuální stránka alba nese výrazný podíl na jeho celkovém vyznění. Ten se mi líbí hodně a musím to tu zmínit. Vytvořil ho renomovaný výtvarník Arik Roper, znám především díky ikonickým obalům pro kapely jako Sleep nebo High on Fire. Zobrazen je pravděpodobně prorok, kterému se zjevuje zářící serafín (vyšší andělská bytost v křesťanské tradici). Konečný výklad už nechám na každém posluchači. Skvěle to vypadá hlavně na vinylu, který má i parádní vnitřní ilustraci s hydrou. Vraťme se ale k hudební části. 

Oproti předchozí nahrávce zde s výjimkou Garretta najdeme prakticky úplně novou sestavu, což se na výsledné podobě alba nepochybně podepsalo. Změna je natolik výrazná, že máte místy pocit, jako byste poslouchali úplně jinou kapelu. Jediným pojítkem v temnotě je hlas, který je rozpoznávacím znakem a pojítkem s minulostí. Mrzí mě, že se na desku nedostala pecka Eternal Celestial Energy, která vyšla v tomto roce jako samostatný singl. Je to slušná kruťárna a jedna z nejtvrdších písní v historii kapely.

Celek uzavírá asi nejlepší skladba desky epická Where Once There Was an Ocean, kterou končí nejen album, ale i necelých deset let existence kapely, která vydala šestici slušných desek. Každá z nich je pomníkem, ke kterým se budou fanoušci vracet a jiní tento katalog teprve objeví. Kvůli všem okolnostem je poslech posledního alba hořkosladký. Není to zklamání ani posun, je to zkrátka konec a jaká bude budoucnost ukáže až čas.

Hodnocení 4/6

Interpret: Spirit Adrift

Album: Infinite Illumination

Label: 20 Buck Spin

Žánr: Doom metal, hard rock

00:46:00

Datum vydání: 10. dubna 2026

1. Infinite Illumination
2. Window Within
3. You Will Never Hold The Key
4. Born in a Bad Way
5. Buried in the Shadow of the Cross
6. White Death
7. I Am Sustained
8. Where Once There Was An Ocean

Sestava:

Nate Garrett – kytary, zpěv, Jason Dahlke – kytary, Sonny DeCarlo – baskytara, Mike Arellano – bicí

Hosté: James Murphy – kytara (7), Arthur Rizk – kytara (8), Steve Jansson – kytara (6)

 

Kategorie: Kategorie: Recenze, Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *