Konec roku se blíží a s ním i další dávka bilance. My se však ohlédneme ještě za rokem 2022, protože skutečně přinesl neskutečnou porci skvělé muziky. Vybrat jen 10 alb bylo těžké. Urodilo se toho opravdu hodně. Řekl bych, že velkou měrou se na tomto výsledku podílel Covid. Tak se tedy pojďme ohlédnout za druhou částí Top desek roku 2022.

10. My Sleeping karma: Atma

Hořkou příchuť bude mít už navždy toto skvělé album. Pár měsíců po jeho vydání nás totiž navždy opustil skvělý a talentovaný bubeník této instrumentální party z Německa Steffen Weigand. Byl to právě jeho styl bubnování, který byl pro tuto partičku typický. Bohužel prohrál svůj delší boj s rakovinou. Atma je však důstojným rozloučením a koncem jedné kapitoly. Steffen podal na albu skvělý výkon a též jeho spoluhráči. V mých očích jde jednoznačně o nejlepší instrumentální desku roku 2022.

Odkaz na album:

9. Ozzy Osbourne: Patient Number 9

Nestárnoucí legenda to je Ozzy. Ani zdravotní stav mu nezabránil, aby dělal to, co má nejraději. Navíc Patient Number 9 není vůbec špatná deska. V diskografii legendě ostudu rozhodně neudělá. Naopak, za poslední léta je to nejsilnější materiál, který dal Ozzy dohromady. Není to nic přelomového. Za ta léta to nelze ani čekat, ale spíš potvrzení kvalit. Každý kdo má Ozzyho rád, tak byl jistě spokojen. Je tu řada skvělých písní, na kterých hostuje pěkná řádka známých umělců. Mistr se tentokrát oklopil velmi dobrou a pestrou společností, která již sama o sobě zaručuje, že se nudit nebudete. Nedávno princ temnoty oslavil 75 let a všichni víme, že má zdravotní potíže, které mu již zřejmě neumožní nikdy vrátit se na podia. Proto je každá další nová píseň vlastně bonus.

Odkaz na album:

8. Besna: Zverstvá

U našich krajanů na Slovensku se uradilo něco velmi povedeného a zapustilo černé kořeny do našich srdcí. Bestie Besna probudila Zverstvá. Black metal s prvky postu mnohokrát vyvolal zimomravky. Skvělá práce s atmosférou i velmi slušné texty, které umocňuje povedený zvuk a produkce. Album Zverstvá má ambice proniknout i za hranice slovenské a české kotliny, protože jde o hudbu s přesahem.

Troufám si říci, že Besna stvořila dílko u nás ne tak často slýchané. Doufám, že jízda bude pokračovat i nadále a další počin bude ještě o něco lepší. Sám jsem zvědav. Kapela má nového bubeníka a hojně koncertuje. Stejně tak si kluci odnesli na Slovensku hudební cenu a celkově mají slušně našlápnuto do dalších let.

Odkaz na album:

7. Sakis Tolis: Among the Fires of Hell

Zpěvák Rotting Christ osaměl a ať už ho k tomu vedlo cokoli, tak rozhodně nelze říct, že by se vydal na scestí. Naopak, jeho sólová deska Among the Fires of Hell překvapila v mnoha ohledech. Je to přístupné a nakažlivé zároveň. Dominantním nástrojem je kytara a zpěv, jak jinak. Opět se zde jedná o silný materiál, který nemá velkou slabinu, i když lze chápat, že toto nebude sedět každému. Osobně mi udělalo také velkou radost, když v tomto roce vyšla verze alba hraná kompletně na piano. Jen mě utvrdila v tom, o jak silnou věc se ve skutečnosti jedná.

Among the Fires of Hell je příjemný melodický metal s prvky gotiky, ale jsou tu pochopitelně i ozvěny blacku, a jiných odnoží metalu. Pandemické roky nebyly veselé a tomu odpovídala také tvorba, která v roce 2022 vyšla.

Odkaz na album:

6. Mountains: Tides End

Kapela z ranku Middle of Nowhere, to jsou Mountains. Jejich album jsem poslouchal až překvapivě často. Sám vlastně nevím, co za tím vězí. Je to jakýsi druh přitažlivosti, který strčí do kapsy mnohem známější jména, která tvoří podobně znějící věci. Je to melancholicky podmanivé a zároveň přitažlivé. Je snadné nechat se pohltit. Laťka je od první skladby nastavena pěkně vysoko a je pozoruhodné, že se jí daří udržet až do poslední noty. Písně mají mírný progresivní nádech, což umožňuje Moutains překročit práh žánru. Přitom je tu i jistý popový potenciál schovaný ve frázování Davida Juppa. Album je perfektně vyvážené a pěkně graduje. Sedl mi i zvuk, který má příchuť post metalu, která se tu setkává se syrovostí již zmíněného grunge a tajemností doomu. Prostor je tu ovšem i pro něžnější rockové tony v některých mezihrách nebo jak dokazuje například předposlední, krátká Under the Eaves, která má podle mého i hitové ambice.

K proniknutí do všech tajů alba jsem ale potřeboval čas. Nelituji však jediné minuty strávené u poslechu Tides End. A víte proč? Byly to totiž velmi příjemně strávené chvilky. Tohle je jedno z mých nejposlouchanějších alb roku 2022.

Odkaz na album:

5. Minorfase: No Place to Rest

První pětku otevírají Minorfase. Vzpomínám si, že když jsem slyšel tohle album poprvé, tak mi to celkem odpálilo dekel. Doslova neznámá parta z Řecka hraje slušně nakažlivý rokec. Není tu nouze o parádní sóla i riffy. Album jsem si skutečně oblíbil a ve skutečnosti bych ho pasoval ještě víš, nebýt tak velké konkurence. Každopádně to pro mě bylo jedno z největších překvapení roku 2022. Dodnes se k němu vracím a oblíbil jsem si i další tvorbu. Tohle by si skutečně zasloužilo víc pozornosti a mrzí mě, že jí Minorfase nemají.

Odkaz na album:

4. Rammstein: Zeit

První pětku nám otevírá Zeit od legendárních Rammstein. Tohle čekal asi málo kdo. Zeit nemá slabá místa a líbí se mi jako celek, a to se nepovažuje za kdoví jak velkého fanouška. Album bylo opět provokativní a vzbudilo patřičnou pozornost, která přetrvává dodnes. I s odstupem času bych dnes o albu napsal něco podobného, jako v recenzi. Jednoduše kapela vydala asi nejsilnější materiál od alba Mutter z roku 2001. Je zde spousta hitů, ale i potenciálně podceněných věcí jako Lügen.

Trochu jsem se během psaní recenze obával, že na komerční úspěch svých předchůdců Zeit nedosáhne a nebyl jsem daleko od pravdy. Myslím, že až čas, tedy zeit, skutečně potvrdí, že jde o silnou a nadprůměrnou desku v diskografii Rammstein.

Odkaz na album:

3. Panzerfaust: The Suns Of Perdition, Chapter III: The Astral Drain

Třetí ze čtyř alb série The Suns Of Perdition je kapitolou, která rozhodně není pro každého, ale to hudba Panzerfaust všeobecně. Tajemný a intenzivní zvuk, který je přitažlivý jako světlo lákající k sobě můry. Třetí dějství je jasným zpomalením a nádechem na poslední kapitolu. Většina písní je ve středním tempu. Trýznivé, a schované melodie v pozadí, zavedou posluchače na cestu temnoty dokumentující sestup lidstva do kolektivního šílenství. Což je více než aktuální téma. Paralely přitom deska hledá opět v minulosti. Pojící prvek všech dílů The Suns Of Perdition je hlavně rozbor zla v lidské nátuře a pohled na některé klíčové události historie. Každá píseň je vlastně příběhem zabaleným do temné, orwellovské poezie.

Je to podobné jako hrát temnou hororovou hru Silent Hill. Je to odporné, ale nemůžete se odtrhnout. Kapela tak nadále doslova „pálí“ hranice žánru. Mimochodem je to všechno precizně zahrané, ale nejsilnější stránkou je prostě ta atmosféra, co s toho sálá, jak rozžhavený popel v zimě. Jen je potřeba tomu dát čas a na desku se skutečně naladit. Soustředěný poslech bude však odměněn. Zdrcující a přitažlivé zároveň. V recenzi jsem The Astral Drain pasoval na kandidáta na album roku a nakonec je z toho třetí místo.

Odkaz na album:

2. Mist of Misery: Severance

Současný black metal prochází katarzí a největší proměnou ze všech žánrů a díky tomu vznikají dílka jako je toto. Jde o opravdový klenot a jedno z nejlepších alb nejen roku 2022, ale tohoto žánru vůbec. Nebylo to ovšem jediné black metalové překvapení v roce, jak mimochodem ukazuje tento žebříček. Další várka skvělých překvapení pokračovala i v roce 2023, kde black naplno převzal otěže. Je to celkem pozoruhodný jev. Orchestrace nahrávky je na velké úrovni a je cítit perfekcionismus. Objevují se doprovodné sbory a různé nástroje vyplňující prostor kolem kytarových riffů, vypjatých vokálů a precizního bubnování. Není to stereotypní a v každé skladbě jsou použité trochu odlišné postupy. Celek nenudí ani minutu. Album nemá hluché místo a to je u desky, které má skoro hodinovou stopáž, co říct. Navíc v žánru, který není vůbec jednoduchý na poslech. Jsou tu gotické vlivy, ale i post blackové pasáže.

Je to psychicky vyčerpávající cesta, protože Severance Vás nenechá ani na chvilku vydechnout. Je to album opět přesahující bariéry žánru. Respektive se tu doslova bourají. Toto může oslovit i posluchače blackmetalem nepolíbené a dokáže zmrazit jejich srdce i duši na kost.

Odkaz na album:

Čestná zmínka: Marrasmieli: Martaiden Mailta

Na tomto místě bych tu rád měl toto album, které se do výčtu nevešlo jen proto, že jsem ho recenzoval později než vznikal zbytek textu. O kvalitách Martaiden Mailta však nelze spekulovat. V tomto žánru vycházelo jedno album lepší než druhé.

1. Brutus: Unison Life

Tak a je to tady. Číslo jedna za rok 2022. Skutečně nemohu jinak a za desku roku volím tento promyšlený, melancholický výlet, na který nás vzali belgičtí Brutus. Je to neskutečně silná deska. Upřímná a ve svém jádru jednoduchá, ale trojce umíchala polévku v pravdě senzační a já se k Unison Life stále vracím a hltám doslova každý tón. Myslím, že Brutus mají ještě velkou budoucnost před sebou a tato deska je pomyslnými dveřmi do velkého světa. Na své třetí řadovce tahle partička rozehrála doslova emoční koncert. Punková dravost, popová chytlavost a melancholie post metalu smíchaná do jednoho přitažlivého koktejlu. Prodat emoce tak, aby byl výsledek uvěřitelný. Zároveň nepůsobil komicky, afektovaně, či falešně (jen na oko), je hrozně těžké. Mnoho umělců si na podobném přednesu vylámalo zuby. To však není případ Brutus. Prožitek Stefanie Mannaerts je tak přirozený, jak to jen jde, a člověk v textech slova nejen slyší, ale i prožívá. Je to bez ega a hraní si na velké hvězdy a to mi imponuje. Kapela hraje jako jeden celek a je znát, že je mezi nimi skvělá chemie. Každý má svůj prostor, ale není to individualistické a zbytečnostmi přeplácané.

Mám rád zkrátka upřímné věci. Brutus se podařilo nahrát něco odlišného. Tíha dospívání a přebírání zodpovědnosti. Nejen za sebe, ale i své okolí. Soundtrack současné sterilní doby? Dost možná. Deska je o hledání vlastní role ve světě a interakcí s ním. Pocitu, že mu přestáváme rozumět. Strachu, že nás stárnutí změní… A osobně mě zasáhla, protože tohle zná prostě každý, kdo nemá srdce z kamene.

Odkaz na album: